Do zdí zazdíval prázdné lahve. Zátopkův dům v Troji stojí přes 60 let a architekti nad ním dodnes kroutí hlavou

Olympijský vítěz Emil Zátopek postavil v pražské Troji dům, v jehož stropech dodnes leží stovky prázdných lahví. Stavba stojí od šedesátých let bez jediné známé havárie.

Zdroj fotografie: Roger Rössing / Creative Commons / CC BY-SA

Když Dana Zátopková vzpomínala na stavbu rodinného domu, nepopisovala žádnou architektonickou vizi. VIP život si všimnul, že mluvila o nedostatku peněz, shánění materiálu po známých a o slavném manželovi, který „protože byl běžec a měl rád teplo“, vymyslel řešení, nad kterým by se dnes leckterý stavební inženýr zarazil. Na cementové stropnice nechal naskládat vrstvu prázdných lahví, netypizovaných, nevratných, sebraných od přátel a sousedů, a na ně přišel škvárobeton. Žádná nosná konstrukce z lahví. Prostě doplňková izolační vrstva, která měla díky uzavřenému vzduchu uvnitř skla držet teplo. A dům na adrese Nad Kazankou 435/3 stojí dodnes.

Chatka jménem Santa Puelo

Příběh domu nezačíná u stavebních plánů, ale u zahradní chatky. Zátopkovi si na pozemku v Troji nejdřív zřídili skromné útočiště, kterému říkali Santa Puelo, nebo taky Krčma Santa Puelo. Bylo to místo k odpočinku, ne k bydlení. Jenže pak přišlo rozhodnutí národního výboru: z parcely je stavební místo, a pokud na něm chtějí zůstat, musí stavět. Emil s Danou nejdřív uvažovali o prefabrikovaném finském domku. Úřad to zamítl. Projekt od Emilova kamaráda zase vyšel příliš draho.

Zbývala jediná cesta, kterou v šedesátých letech v Československu znaly tisíce rodin: stavět svépomocí, z toho, co se sežene, a s pomocí těch, kteří přijdou o víkendu pomoct. Stavba začala v roce 1963. Bez stavební firmy, bez architekta s razítkem, bez katalogu materiálů. Jak později shrnula studie Sociologického ústavu AV ČR o svépomocném bydlení za socialismu: klíčem bylo mít známosti, stát fronty na podlahové krytiny a dlažby a počítat s tím, že většinu práce odvedou vlastní ruce.

Lahve ve stropě

Ony pověstné lahve v domě skutečně jsou. V rozhovoru Dana Zátopková uvedla, že lahve ležely na cementových stropnicích jako mezivrstva a překrýval je škvárobeton. A plnily roli tepelné izolace. Fyzikální logika za tím existuje. Uzavřený vzduch je špatný vodič tepla a skleněná lahev vytváří dutinu, která brzdí únik tepla podobně jako vzduchová mezera v moderních izolačních sklech. Mezinárodní studie o konstrukcích z lahví potvrzují, že lahvové prvky mohou mít měřitelný tepelný přínos. Ale vždy záleží na celé skladbě. Zátopkovo řešení nebylo nesmysl. Bylo to ale řešení z nouze, ne z výpočtu.

Dům stojí v ulici Nad Kazankou, kde se nachází řada architektonicky sledovaných trojských vil s jasnou autorskou stopou. Zátopkova vilka je mezi nimi nenápadná, skromná, schovaná za vzrostlými borovicemi v zarostlé zahradě. Žádný podpis slavného architekta, žádný manifest. Jen utilitární stavba, která vznikla proto, že jiná možnost nebyla. A leckdo nad improvizací s lahvemi krouto dodnes hlavou. Z dnešního normového pohledu by stejné řešení u novostavby neprošlo. Nikdo nedokáže spočítat, jak přesně ta vrstva lahví funguje. Ale nikdo taky nedokáže říct, že nefunguje, protože dům tu pořád je.

Zdroj fotografie: JiriMatejicek / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Co se s domem stalo po Zátopkových

Po Emilově smrti v roce 2000 zůstala Dana v domě sama. Nakonec ho prodala, jak sama řekla, dům se zahradou už byl nad její síly. Podle tehdejší zprávy iSportu koupil nemovitost sportovní podnikatel a trenér Tomáš Petera. Dům je stále evidovaný jako stojící objekt a objevuje se v projektu Poznej domy. Veřejně přístupný není. Žádný muzejní provoz, žádné prohlídky. Kdo chce vidět místo, kde olympijský šampion skládal lahve na stropnice a vlastníma rukama míchal škvárobeton, uvidí z ulice nanejvýš střechu za borovicemi.

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není exotická kuriozita s lahvemi. Je to fakt, že i dvojnásobný olympijský vítěz a jeho manželka, olympijská vítězka v hodu oštěpem, stavěli v šedesátých letech v podstatě stejně jako tisíce jiných Čechoslováků. Z nouze, po známých, vlastníma rukama. Postupně k domu přibyla finská sauna ve sklepě, podle některých zdrojů i vinný sklípek. Ale základ zůstal: skromná vilka, kterou nenavrhoval nikdo slavný a kterou držely pohromadě stropnice, škvárobeton a odhodlání člověka, který celý život věřil, že když se běží dost dlouho, cíl se nakonec objeví.