Spolužačky se jí smály, režisér v ní viděl antickou krásku. Jeskyňka z Básníků odešla z filmů a dnes řídí firmu za miliardy

Drobná slovenská dívka, která se vedle spolužaček cítila jako chlapec, se stala jedním z nejsilnějších obrazů české filmové romantiky. Pak zmizela, dobrovolně.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Když režisér Dušan Klein hledal v polovině osmdesátých let vysněnou dívku pro Štěpána Šafránka, nešel po zavedených herečkách. Potřeboval typ, ne řemeslo. Adriana Tarábková, tehdy teenagerka z Bratislavy, splňovala jeho představu do posledního detailu. Podle sekundárně citovaného Kleinova výroku ho zaujala „čára mezi poprsím až k bříšku“, kterou spojoval s ideálem krásy antického Řecka. Byla „velice půvabná, citlivá“, a přesně proto dostala roli Jeskyňky ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze. Paradox? Sama na sebe tak rozhodně nepohlížela.

Dívka, která se cítila neviditelná

V rozhovoru pro iDNES z roku 2013 Romanová (po svatbě přijala příjmení manžela) vzpomínala na dospívání bez sebevědomí. Zatímco spolužačky kolem ní „už vypadaly jako ženy“, ona se vnímala jako drobná, chlapecká, nedostatečně ženská. Nejde o doložený příběh šikany, spíš o hluboký komplex teenagerky, která nerozuměla tomu, proč by si jí někdo měl všimnout. Právě ten kontrast, její nejistota versus Kleinovo nadšení, dělá z castingu Jeskyňky jeden z nejlepších příběhů české filmové mytologie.

Klein ji přitom nevybíral jako hotovou herečku. Její slovenský akcent byl natolik výrazný, že postavu nakonec nadabovala Miriam Chytilová. Romanová byla obsazena jako obraz, jako typ. A ten obraz fungoval tak silně, že se do role vrátila ještě v roce 1993 ve snímku Konec básníků v Čechách.

Proč odešla a proč se nevrátila

Herecká kariéra Adriany Romanové je ve Filmovém přehledu překvapivě krátká, pár filmových položek a konec. Profil ji dnes vede s dvojím označením: herečka a podnikatelka. Ta druhá identita převážila dávno.

Klíčovým zlomem bylo neúspěšné přijímací řízení na bratislavskou VŠMU. Ale i bez toho by se podle vlastních slov k herectví asi nevrátila. Ve starším rozhovoru pro Čas pre ženy popsala svůj pohled bez příkras: „Život herce je každodenní boj o příležitost.“ Nevyhovovalo jí čekání na telefon, nejistota, závislost na cizím rozhodnutí. Dala přednost rodině, práci a hlavně anonymitě.

Když jí kolem roku 2011 přišla nabídka na seriálovou roli, odmítla. Důvod nebyl umělecký, lekla se představy znovu roztočeného mediálního kolotoče. Neodmítla řemeslo. Odmítla publicitu.

Od filmového plátna k obalovému materiálu

Zatímco Tereza Brodská dodnes hraje v Ulici a David Matásek se v roce 2026 objevil v novém seriálu Pád domu Kollerů pro Oneplay, Romanová vybudovala kariéru, která nemá s kamerami nic společného. Podle Obchodného vestníku SR je konatelkou a společnicí firmy OBAL – MAT, s.r.o., která vznikla 27. 12. 1993, tedy prakticky ve stejném roce, kdy naposledy stála před kamerou.

Firma se prezentuje jako velkoobchod a maloobchod s obalovým materiálem: sáčky, fólie, tašky, lepicí a vázací pásky. Utilitární web bez fotografií majitelů, bez příběhů o slavné minulosti. Čistý B2B provoz, neviditelný pro běžného spotřebitele. Romanová je v registru vedena jako konatelka od listopadu 2009.

Je potřeba dodat jedno upřesnění: otevřené veřejné zdroje nedávají podklad pro tvrzení, že firma dosahuje miliardového obratu či hodnoty. Co je doložitelné, je třicetiletá existence firmy v oboru, který generuje stabilní poptávku, a majetkové zajištění, které Romanové umožnilo žít životem, jaký si vybrala, bez kompromisů a bez kamer.

Vzácná volba

Příběhy „kam zmizela hvězda“ obvykle končí buď návratem, nebo smutkem. Tenhle ne. Romanová nezmizela proto, že by neměla kam jít. Zmizela proto, že jí svět před kamerou nikdy nesedl, a svět za ní ano. V jednom ze svých mála veřejných vyjádření shrnula svůj život do obrazu tepláků a gumáků, které nosí místo červeného koberce.

Dušan Klein v ní viděl antickou bohyni. Ona v sobě viděla normální ženu. A třicet let poté, co naposledy hrála Jeskyňku, vypadá, že měli pravdu oba.