Přece nemůžu nikoho odmítnout, řekl Gott před svým domem. Zbývalo mu deset dní a přesto se fotil s fanoušky

Jitka Zelenková odcházela z vily na Bertramce, když Karel Gott v domácím oblečení vyšel ven a kývl na prosbu taxikáře o společnou fotku.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Scéna, kterou zpěvačka popsala v rozhovoru pro slovenskou Pravdu, se odehrála v posledních měsících Gottova života, podle jejích slov někdy v létě 2019, „možná v srpnu“. Gott byl unavený, nevypadal podle Zelenkové zrovna „nóbl“, a přesto řidiče neodmítl. Řekl mu, že se s ním vyfotí rád. V sekundárních přepisech se ta chvíle zúžila do jedné věty: „Jitko, já přece nemůžu nikoho odmítnout.“ Přesný primární původ téhle formulace se nám dohledat nepodařilo. Ale to, co za ní stojí, Gottova neschopnost říct ne člověku, který ho obdivuje, doložené je.

Co se před vilou skutečně stalo

Zelenková přijela za Gottem na návštěvu. Zdržela se déle, než čekala. Když odcházela, vyprovodil ji až před dům, v domácím, bez přípravy na cizí pohledy. Před vilou čekal taxikář objednaný na její odvoz. Poznal Gotta a požádal o fotografii. Zelenková se pokusila situaci zastavit: upozornila, že Gott je unavený, že světlo není ideální. On přesto kývl.

Tenhle detail je důležitý. Nešlo o plánovaný výstup na veřejnost, o červený koberec ani o autogramiádu. Šlo o únavu, domácí tepláky a cizího člověka s telefonem v ruce. A Gott řekl ano.

Deset dní, nebo spíš několik týdnů?

Karel Gott zemřel 1. října 2019 krátce před půlnocí, doma, v kruhu rodiny, jak oznámila Ivana Gottová na oficiálním webu. V září téhož roku veřejně přiznal, že se jeho myelodysplastický syndrom změnil v akutní leukémii a že podstupuje ambulantní léčbu.

Formulace „deset dní před smrtí“ se rozšířila v sekundárních zdrojích. Zelenková sama ale v rozhovoru z října 2025 mluví o návštěvě „v létě“, s dovětkem „byl to možná srpen“. Pokud šlo o srpen, dělily Gotta od smrti spíš týdny než dny. Na síle příběhu to nic nemění, v tu dobu už se podle Zelenkové „vědělo, že je zle“. Jen je fér rozlišit, co je doložené a co je zjednodušení, které příběhem putuje.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Muž, který neřekl ne

Gottova vstřícnost k lidem nebyla jednorázové gesto pro kameru. Zelenková, která s ním spolupracovala čtrnáct let, o něm mluví jako o „báječném a galantním člověku“ a dodává, že do poslední chvíle byl na lidi vlídný. Jejich vlastní vztah to ilustruje zvláštním detailem: i po letech společného cestování po světě si vykali. Na tykání přešli teprve při křtu jejího alba Jitka, když jí bylo padesát, a iniciovala to ona.

Čtrnáct let vykání mezi lidmi, kteří spolu objeli desítky zemí, zní absurdně. Ale vypovídá to o vzájemném respektu, který Gott udržoval i tam, kde by ho většina kolegů dávno upustila. Stejný mechanismus fungoval i před vilou na Bertramce: unavený muž v posledních týdnech života neřekl ne, protože to prostě neuměl.

Co zůstalo po sedmi letech

Na veřejné rozloučení s Gottem na Žofíně 11. října 2019 přišlo podle iROZHLAS přibližně 49 000 lidí. Vláda vyhlásila den státního smutku, vlajky visely na půl žerdi, zádušní mši mohla veřejnost sledovat na velkoplošných obrazovkách na Pražském hradě.

Sedm let poté Gottův odkaz nezbledl. Český rozhlas Dvojka drží archiv 223 hodinových dílů jeho pořadu Zpátky si dám tenhle film. Oficiální web odkazu Karla Gotta v roce 2024 oznámil vzpomínkový koncert v O2 areně i projekt Villa Gott, zpřístupnění domu v ulici Nad Bertramkou veřejnosti. Toho domu, před kterým Gott v domácím oblečení kývl na prosbu neznámého taxikáře.

Proč na tom záleží

Věděl Gott v tu chvíli, jak blízko má konec? To doložit nelze. Zelenková zpětně říká, že situace byla vážná, ale nikde nezmiňuje, že by kdokoli pracoval s horizontem konkrétních dnů. Tím spíš je ta scéna výmluvná: nešlo o vědomé poslední gesto, o symbolický rozchod s publikem. Šlo o reflex. O nastavení člověka, který celý život chápal, že bez lidí na druhé straně jeho práce nemá smysl.

Taxikář před vilou na Bertramce dostal fotku s Karlem Gottem. Nejspíš netušil, že ji pořizuje v jednom z posledních oken, kdy to ještě bylo možné.