Pane, vy jste vdova: Macourek vzteky kopl do knihovny a zranil si nohu. Vorlíčkovy nápady ho přiváděly k šílenství

Scénář byl z poloviny hotový, když Vorlíček přišel s nápadem, který by smetl vše dosud napsané. Macourek vyskočil ze židle a kopl do knihovny tak prudce, že si ošklivě poranil nohu.

Zdroj fotografie: Filons / Creative Commons / CC BY-SA 4.0

Tahle scéna se neodehrála před kamerou, ale v pracovně dvou mužů, kteří spolu jinak vycházeli „velice přátelsky“ a jejichž spolupráce patří k nejplodnějším v dějinách české kinematografie. Rok byl 1969, normalizace teprve nabírala obrátky a z nápadu na bláznivou komedii o výměně těl se rodil film, který musel projít cenzurou, přežít změnu obsazení a obejít politické miny, a přesto se stal jedním z nejsvobodnějších děl své doby.

Hádka, po které zůstala boule

Václav Vorlíček a Miloš Macourek začali příběh vymýšlet už na dovolené na chorvatském ostrově Hvar. Společný jazyk měli zažitý z předchozích projektů, a tak se pustili do psaní s důvěrou, že se shodnou. Jenže někde v polovině práce na scénáři Vorlíček navrhl změnu tak zásadní, že by podle Macourka „téměř zbořila celé vytvořené dílo“. Co přesně režisér chtěl přepsat, otevřené zdroje neprozrazují. Výsledek je ale zdokumentovaný: Macourek vyletěl ze židle, kopl do dolní skříňky knihovny, noha mu v ní zůstala a ošklivě se poranil. Vorlíček po tomto výbuchu ustoupil. Nic se nepřepisovalo.

Důležité je, co incident prozrazuje o dynamice tandemu. Nešlo o chronicky rozháraný vztah. Česká televize dvojici dodnes označuje za „sehrané autorské duo“ a většina vzpomínek líčí jejich spolupráci jako hladkou. Právě proto byl výbuch tak prudký: Macourek nechránil ego, chránil půl hotového textu.

Uniformy, které nesměly připomínat Sověty

Literární scénář prošel schválením 20. května 1969, technický pak 25. listopadu téhož roku. Mezi těmito daty se ale odehrálo něco podstatnějšího než redakční úpravy: autoři museli projít celý text znovu a zajistit, aby film po srpnu 1968 neskončil v trezoru.

Největší problém představovaly armádní uniformy. Příběh, v němž král rozpustí armádu a vojáci se stávají zahradníky, nesměl ani vzdáleně evokovat sovětské ozbrojené síly. Vorlíček to vyřešil po svém: nechal kostýmy přezdobit zlatem a bezvýznamnými metály tak, aby nepřipomínaly žádnou reálnou armádu. Motiv zrušení vojska v ději přesto zůstal. Sekundární zdroje ho interpretují jako režisérův tichý protest proti okupaci. Cenzura to spolkla.

Macourek se podle dostupných informací před schvalovací komisí raději vůbec neobjevil. Přímý důvod se nepodařilo dohledat, ale kontext mluví jasně: nový kádrově vyhovující šéfdramaturg, riziko vrácení projektu, nucených přepisů nebo úplného zastavení. V takové atmosféře bylo bezpečnější nechat jednat režiséra.

Role, kterou Bohdalová nikdy nedostala

Hlavní ženskou postavu, trojroli Evy, Adély a královny, měla podle původního záměru hrát Jiřina Bohdalová. Jenže v době, kdy byl scénář hotový, měla Bohdalová vážné problémy. Její film Ucho režiséra Karla Kachyni šel rovnou do trezoru a pro ni to znamenalo faktický konec filmové kariéry na dalších dvacet let. Vorlíček později vzpomínal, že jí nabídku na roli ani nepředložil, protože věděl, že by to neprošlo. Bohdalová se o neuskutečněném obsazení podle jeho slov vůbec nedozvěděla.

Role tak přešla na Ivu Janžurovou. A ukázalo se, že nucená změna filmu paradoxně prospěla. Janžurová do trojrole vnesla schopnost plynule přepínat mezi identitami, ženskou figurou, její dvojnicí a „mužským mozkem“ v ženském těle, s lehkostí, která zaujala i za hranicemi. Už v roce 1971 za ni získala Stříbrný asteroid pro nejlepší herečku na festivalu fantastických filmů v Terstu.

Od Ledvinek paní Steinerové k finálnímu titulu

I název filmu prošel vlastní odysseou. Původně se projekt jmenoval Ledvinky paní Steinerové, později se měnil, až se ustálil na Pane, vy jste dvojnásobná vdova. Hlavní dramaturg Ludvík Toman pak podle Vorlíčkovy vzpomínky zaznamenané pro Národní filmový archiv provedl „geniální škrt“: vyhodil slovo dvojnásobná. Zůstal titul, který si dnes pamatuje každý. V produkčních záznamech NFA se navíc objevuje ještě pracovní název Kdo chce zabít krále.

Natáčení běželo od 23. března do 26. června 1970, premiéra proběhla 15. ledna 1971. Na film, který přežil autorskou hádku, normalizační cenzuru i výměnu hlavní hvězdy, je to pozoruhodně hladký harmonogram.

Kde film dnes najdete

Česká televize nasadila snímek na ČT1 v neděli 31. května 2026 ve 14:40 v rámci oslav 85. narozenin Ivy Janžurové. Přes iVysílání ho ale aktuálně přehrát nelze, ČT nemá práva k online poskytování. K červenci 2026 je film dostupný na streamovací službě Oneplay.

Film o výměně těl a zrušené armádě vznikal v době, kdy se český film sám učil přežít výměnu režimu. Že ho dotáhli dva muži, z nichž jeden při psaní kopl do knihovny tak silně, až mu v ní zůstala noha, jen podtrhuje, kolik vzdoru bylo potřeba, nejen proti cenzuře, ale i proti sobě navzájem.