Co dnes dělá Olda Farský z Ulice: Ondřej Pavelka přiznal, že byl nafoukaný parchant. Teď si chystá pohřeb

Ondřej Pavelka z Ulice neodešel do ústraní. Hraje v Národním divadle, učí na DAMU a svůj pohřeb plánuje jako grotesku v hospodě.

Zdroj fotografie: Nextfoto

V červnu 2018 řekl, že si v Ulici připadá „už tak trochu jako rekvizita“. S tvůrci se domluvil na přerušení, možná dočasném, možná definitivním. Postava Oldy Farského po letech vyčerpala silné dějové linky a Pavelka nechtěl čekat, až to pozná i divák. Dveře úplně nezabouchl, ale potvrzený návrat od té doby nikdo neoznámil. Jenže kdo si myslel, že sedmdesátník tiše zmizí ze scény, nesledoval pozorně.

Z rekvizity zpátky na jeviště

Pavelkův oficiální profil na webu Národního divadla vypadá jako jízdní řád. Naši furianti, Mefisto, Hamlet, Don Quijote, Pustá země, Večer tříkrálový, to je jen výběr aktuálních inscenací. Jen v červnu 2026 ho diváci mohou vidět v Našich furiantech 6., 7. a 8. června, v Hamletovi 21. a 22. června. A 12. června má v Divadle D21 premiéru Husákovo ticho, kde hostuje. Na obrazovce je k vidění ve Vyšehradu Dvje, kde hraje Krále, šéfa klubu Slavoj Vyšehrad, film je od loňského listopadu dostupný na Oneplay. Tohle není bilance člověka, který se chystá do penze.

Nafoukaný parchant a ostrov svobody

V rozhovoru z dubna 2025 Pavelka pojmenoval, čím byl v mládí: „mladej nafoukanej parchant“, který na škole přesně věděl, jak se divadlo má a nemá dělat. Odmítl první nabídku angažmá v Národním divadle, protože práce ve „státem hýčkaném divadle“ mu připadala nemyslitelná. Místo toho zamířil do sklepního Divadla Na okraji, pozdějšího A studia Rubín, malý prostor, osm deset lidí, kteří hráli, svítili, stavěli kulisy. Sám ho zpětně nazývá „ostrovem svobody“.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kontrast s dneškem je ostrý. Na Katedře činoherního divadla DAMU učí mladé herce a říká jim, že herectví není „státem dotovaný mejdan“, ale vysoká škola a řemeslo. V rozhovoru pro ProŽeny, který neunikl pozornosti naší redakce VIPŽivot, přiznal, že kontakt se studenty funguje obousměrně, vytrhává ho z generační rutiny. Člověk, který kdysi odmítal instituce, dnes stojí na obou stranách katedry: v Národním divadle i v alternativním D21.

Pohřeb jako groteska, ne tragédie

Kolem Pavelkových sedmdesátin se v médiích rozjelo téma jeho „plánovaného pohřbu“. Skutečnost je méně dramatická a mnohem vtipnější. V Blízkých setkáních na Dvojce v říjnu 2025 mluvil o tom, že ho po sedmdesátce „všichni trochu pohřbívají“, Rubín mu dokonce odhalil pamětní destičku za života. A Pavelka to přetavil do scénáře vlastního rozloučení.

Představa je konkrétní: rakev dole v Rubínu, pití, a pak ho ponesou po schodech nahoru. Někdo zakopne, on z rakve vypadne, a v tom Rubínu zůstane. V dřívějším rozhovoru citovaném sekundárními médii spojil vznik téhle úvahy s pohřbem kolegy Borise Rösnera v Národním divadle. Zástup plačících lidí ho zasáhl natolik, že si prý napsal, že by nic takového nechtěl „nikomu ani sobě způsobit“.

Proč zrovna groteska

Pavelka celý život hájí divadlo, které je intimní, svobodné a ironické. Odmítal oficialitu na jevišti i mimo něj. Dává smysl, že i vlastní konec rámuje stejným klíčem, ne jako patetický obřad, ale jako poslední scénu v hospodě, kde se začínalo. Žádný doložitelný zdravotní motiv za tím není. Je to poetika člověka, který se naučil nebrat sebe příliš vážně, přesně to, co ten „nafoukaný parchant“ z osmdesátých let ještě neuměl.

V červnu ho diváci najdou na třech scénách ve třech různých inscenacích. Na důchod to nevypadá.