Stačil jeden pohled a lidé chtěli odejít z místnosti. Kopecký zahrál cholerika tak dobře, že ho dodnes nikdo nepřekonal

Theodor Bergner, stárnoucí pražský herec z komedie Petra Schulhoffa z roku 1978, patří k nejodpudivějším postavám české filmové komedie. A přesto se od něj nedá odtrhnout.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Miloš Kopecký v roli, které se přezdívá Dóďa, neřve, neláme nábytek, nedělá grimasy. Vstoupí do místnosti, podívá se na člověka vedle sebe a tím pohledem řekne víc než celá stránka scénáře. Film Já už budu hodný, dědečku! postavil na jednoduchém principu: co se stane, když nesnášenlivý, ješitný a škodolibý člověk naráží do následků vlastního chování. Kopecký z toho udělal osmdesát tři minut čistého hereckého mechanismu, ve kterém každé gesto sedí na milimetr.

Bergner není hlasitý. Je přesný

Václav Havel v analytickém textu o Kopeckého herectví napsal, že „nejdůležitější složkou jeho projevu je patrně pohyb a gesto“ a že pracuje s několika elementárními, ostře vymezenými pohyby, „významově naprosto přesně koncipovanými a umístěnými“. Nedělá nic zbytečně. U Bergnera se tahle metoda spojila s postavou, která od prvního výstupu uráží, zraňuje a provokuje každého v dosahu. Výsledek nepůsobí jako komedie s přehráváním, ale jako rentgen lidské protivnosti. Humor nevyrůstá z šarže, vyrůstá z pravdivosti situace.

Právě proto Bergner funguje i po skoro padesáti letech. Není to karikatura cholerika. Je to cholerik sám.

Štrosmajer, Harpagon a Bergner, tři tváře jednoho principu

Kopecký nikdy nehrál „typ“. Hrál sebe v nové situaci. V rozhovoru pro časopis Vlasta z roku 1979 sám odmítal mýtus hereckého převtělování a tvrdil, že „materiálem herectví může být jedině vlastní osobnost“. Tři jeho nejznámější polohy to dokazují:

• Štrosmajer z Nemocnice na kraji města je prostořeký chirurg, ostrý a přímočarý, ale v jádru milovaná postava. Divák mu fandí.
• Harpagon z Molièrova Lakomce na Vinohradech je velká klasická figura posedlosti penězi. Ještě v roce 2023 ho vinohradské divadlo připomínalo jako „dosud nejslavnějšího“ představitele role.
• Bergner je civilnější, každodennější. Není to lakota ani chirurgická drsnost, je to obyčejná lidská ješitnost dotažená do krajnosti.

Zdroj fotografie: Česká televize

Spojuje je jedno: schopnost udělat z nesympatického člověka dominantní podívanou. Rozdíl je v měřítku a v tom, jestli divák postavu miluje, obdivuje, nebo se jí štítí.

Člověk za choleriky

Ztotožnit Kopeckého s jeho protivnými figurami by bylo nepřesné. Rozhlasové portréty k jeho stému výročí narození ho popisují jako citlivého člověka toužícího po harmonii a kráse, který zároveň trpěl bipolární afektivní poruchou a těžkou trémou. Padouši a ješitové, které hrál, nestáli na masce, stáli na přesném převedení vlastní osobnosti do cizí situace. To je zásadní rozdíl. Kopecký Bergnera nenapodoboval. Našel ho v sobě a nechal ho projít filtrem absolutní herecké kontroly.

Editor Jakub Kamberský při vydání téměř dvacetihodinového kompletu nahrávek k výročí mluvil o Kopeckého autenticitě jako o vlastnosti, kterou nelze naučit ani zopakovat.

Kde Bergnera dnes uvidíte

Film Já už budu hodný, dědečku! je podle agregátoru JustWatch dostupný na Prima Plus a Lepší TV. Redakce VIPŽivot si všimla, že ho Česká televize na svém webu eviduje, ale internetová práva k němu nemá, online ho nepřehraje. Bezplatná varianta k dispozici není.

Stojí za to připomenout, že film vychází ze Schulhoffovy televizní série Trapasy, kde Kopecký exceloval v podobných polohách ještě před Bergnerem. Kdo chce pochopit, jak se z obyčejné protivnosti stává herecký princip, má v jednom večeru materiál na celý mistrovský kurz.

Tvrzení, že Kopeckého v cholerických rolích nikdo nepřekonal, není výsledek žádného žebříčku. Je to redakční úsudek, a po čtyřiceti sedmi letech od premiéry se pořád nenašel důvod ho revidovat.