Kotvald zmátl i obkladače. Dlažbu chtěl jako z roku 1930, dům za Prahou budoval vlastníma rukama 30 let

Zpěvák nechal ve svém domě vytrhat čerstvě položenou dlažbu, protože vypadala příliš nově. Obkladač nechápal, co udělal špatně.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Technicky řemeslník neudělal nic špatně. Dlaždice seděly, spáry byly rovné, výsledek čistý. VIP život zaznamenal, že ale právě ta čistota a dokonalost byla problém. Petr Kotvald stál nad novou podlahou a viděl něco, co do jeho domu nepatřilo: lesklý, bezchybný povrch, který křičel „právě položeno“. V domě z třicátých let minulého století to působilo jako plastová replika v muzeu. Trval na tom, aby řemeslník dlaždice vytrhal a nahradil je kusy s odřeným, matným povrchem a nepravidelnými hranami. Obkladač kroutil hlavou. Kotvald věděl přesně, co chce.

Tři dekády s lopatou a maltou

Kotvaldův vztah k domu v Řeporyjích není příběh jedné velké přestavby s architektem a rozpočtem. Je to třicetiletá vrstvená práce, která začala tím nejtěžším, stabilizací terénu a stavbou opěrných zídek. Postupně přibyly chodníky, později gabiony, opravy krytiny a fasády. Zpěvák, který podle vlastních slov na začátku neuměl „pořádně pověsit obrázek“, se řemeslo naučil od tchána. Pozoroval, zkoušel, chyboval a opravoval.

Nejde přitom o obraz muže, který všechno zvládl sám. Kotvald opakovaně říká, že si váží skutečných odborníků. Spíš je to člověk, který se naučil dost na to, aby uhlídal každý detail, a právě ta kontrola nad výsledkem je pro něj klíčová. Když později pořídil ještě druhý menší dům směrem na Karlštejnsko, původně zamýšlený pro syna jako ateliér, zopakoval stejný vzorec: pomalá, trpělivá obnova starého stavení místo demolice a novostavby.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Proč ne novostavba

Oba Kotvaldovy domy jsou shodou okolností z roku 1930. Ve starším rozhovoru pro iDNES.cz vysvětluje, že zbourat je a postavit nové by bylo stavebně jednodušší. Ale přišlo by mu to líto. Tahle věta shrnuje celou jeho filosofii bydlení: genius loci má přednost před pohodlím procesu. Na zahradě v Řeporyjích dodnes stojí původní jabloně z roku 1932. Manželka, která má zahradu pod palcem, je nechala být. Žádné vzrostlé okrasné túje ze zahradního centra, žádný anglický trávník. Kamenný chodníček, staré ovocné stromy, rustikální materiály. Interiér sleduje stejnou logiku: teplé barvy, přírodní povrchy, nic, co by rušilo zabydlený klid.

Jak se dělá dlažba, která vypadá osmdesát let staře

Kotvaldův požadavek na „odřené kachle“ není rozmar. V katalozích výrobců existuje přesná terminologie pro to, co chtěl. Firma DITON nabízí takzvanou retro dlažbu s ostařeným povrchem vzniklým cíleným otlučením ploch a hran. Semmelrock u řady Bradstone Old Town popisuje přirozeně strukturovaný zvětralý povrch s nepravidelnými, zvlněnými hranami bez fazety. U keramiky dává podobný efekt matný neglazovaný povrch; RAKO u těchto dlaždic zdůrazňuje vysokou odolnost a možnost impregnace bez změny charakteru materiálu.

Klíčové je, že retro efekt nevzniká dekorací ani nátěrem. Vzniká kombinací:

• neglazovaného nebo matného povrchu bez lesku,
• nepravidelných, „okousaných“ hran,
• cíleného ostaření, mechanického otlučení nebo přirozené struktury formy,
• pečlivé skladby z více šarží, aby povrch nepůsobil uniformně.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Národní památkový ústav k obnově starších staveb obecně doporučuje nejprve zjistit původní podobu (ze starých fotografií, plánů, průzkumem na místě) a zachovat maximum autentických prvků místo jejich plošného nahrazení. Varuje před historizujícími „nalepenými“ efekty, které vytvářejí ostré hrany a nepřirozenou strukturu. Přesně tomu se Kotvald intuitivně vyhnul.

Protipól celebrity bydlení

Když se podíváte, jak bydlí jiní známí Češi, Kotvaldův přístup vynikne. Aleš Háma si nechal dům navrhnout architektkou, s důrazem na beton a energetickou úspornost. Michal Viewegh žije v prosklené vile ze dřeva a skla, zahradu mu navrhovala profesionální zahradní architektka. Nic proti tomu, jsou to promyšlené, krásné domy. Ale stojí na jiném principu: hotový design dodaný odborníkem.

Kotvald představuje opačný model. Třicet let postupných zásahů, kde každý materiál prošel jeho rukama nebo aspoň jeho kontrolou. Méně gest, víc patiny. Méně architekta, víc lopaty. A občas vytržená dlažba, protože vypadala moc dobře. Na zahradě kvetou jabloně staré přes devadesát let. Dům kolem nich stárne s nimi, a to je přesně ten záměr.