Maminka mu řekla, že jedou za tatínkem. Pětiletého Štěpničku pak StB poslala do dětského domova

Herečka Jiřina Štěpničková řekla synovi, že jedou do Karlových Varů za tatínkem. Místo toho je čekala past Státní bezpečnosti a roky odloučení.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Legendární herec Jiří Štěpnička neměl zrovna idylické dětstsví. VIP život zaznamenal, že když byl v říjnu 1951 malý kluk, dostal od maminky slib, který dítě nemůže odmítnout: pojedou za tatínkem do Karlových Varů a on tam od něj dostane k narozeninám kolo. Jenže to byla jen krycí legenda pro čtyřletého chlapce. Skutečný plán Jiřiny Štěpničkové mířil za hranice, do Západního Německa, za režisérem Františkem Čápem, od něhož údajně dostala dopis s nabídkou filmové práce. Dopis byl podvrh. Převaděč byl agent. A celá cesta byla od začátku pastí, ze které se ani matka, ani syn nedostali bez jizev.

Dopis, který nikdy neposlal František Čáp

Jiřina Štěpničková patřila na přelomu čtyřicátých a padesátých let k nejznámějším českým herečkám. Po válce strávila čas v Londýně, vrátila se těsně před únorem 1948 a ještě věřila, že doma bude hrát. Jenže nová dramaturgie přetvořeného Vinohradského divadla její typ nepotřebovala a režim ji měl v hledáčku. V téhle situaci se objevil Jiří Fiala, muž, který jí doručil dopis údajně od Čápa. Nabízel práci, nový začátek. Štěpničková uvěřila.

Do kapes synových šatů zašila cennosti pro nový život za hranicemi. 20. října 1951 odehrála poslední představení. Pak nasedla se synem na cestu, ze které se neměla vrátit devět let. Fiala nebyl zprostředkovatel, byl nastrčený agent StB. Podobné provokace (fingovaný převaděč, zinscenovaná naděje na útěk, zatčení) nebyly v Československu počátkem padesátých let výjimkou. Historici je spojují s desítkami akcí na přelomu čtyřicátých a padesátých let, z nichž nejznámější nese krycí název akce Kámen. Štěpničková do tohoto mechanismu zapadla dokonale.

Křik po matce a kasárna pohraničníků

K zadržení došlo ještě na území Československa. Malý Jiří křičel a volal matku. Nedostal odpověď. Štěpničkovou odvezli k výslechům do Bartolomějské ulice v Praze, kde na ni čekal psychický nátlak a systematické zatajování synova osudu. Koncem listopadu 1951 se herečka psychicky zhroutila.

Chlapec mezitím prošel trasou, kterou si žádné dítě nezaslouží:

• Kasárna pohraničníků – první zastávka po zadržení; podle různých vzpomínek strávil na místě týden až tři týdny.
• Byt SNB v Americké ulici 22 v Praze – žádný klasický dětský domov s názvem a ředitelem, ale bytové zázemí Sboru národní bezpečnosti s vychovatelkou a několika dalšími dětmi zatčených rodičů. Děti neměly vycházky, byly tam fakticky zavřené.
• Převzetí otcem – akademický malíř Jan Samec si syna nakonec vzal k sobě do Karlových Varů.

Celkem strávil Jiří mimo rodinu podle Paměti národa více než půl roku. Paradoxně si z pražského zařízení pamatuje i drobné dětské momenty, třeba děti cirkusáků, které ho naučily salto. Dětská paměť si vybírá, co unese.

Mříže, sklo a úzký otvor na podání ruky

Soud s Jiřinou Štěpničkovou proběhl 2. a 3. prosince 1952, víc než rok po zadržení. Dostala patnáct let za velezradu. Poslali ji do pardubické věznice. Pro malého Jiřího začal rituál, který se opakoval jednou za čtvrt roku: cesta do Pardubic na návštěvu matky. V tvrdší fázi padesátých let je dělily mříže a sklo, pod ním jen úzký otvor, aby si mohli podat ruce. Později, když politická situace trochu povolila, už seděli u jednoho stolku a Jiří mohl matce sednout na klín. V rozích místnosti ale stále stáli dozorci.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Doma v Karlových Varech čelil tomu, čemu čelily děti politických vězňů po celé zemi, stigmatu. „Maminku prý včera v kriminále zastřelili,“ cituje Český rozhlas jednu z poznámek, které mu utkvěly v paměti. Přesto si vytvořil jednoduchou dětskou představu: matka se vrátí a rodina bude zase pohromadě.

Návrat, který neslepil, co režim rozlomil

Jiřina Štěpničková vyšla na svobodu v roce 1960 po snížení trestu. Začátek byl podle Jiřího krásný, ale krátký. Matka se vracela k obrazu malého kluka, kterého nesli v batohu přes hranice. Jenže před ní stál dospívající chlapec, kterého de facto neznala. On neznal ji. Následovalo těžké soužití, střet s pubertou, postupné odcizení. V pozdějších rozhovorech Štěpnička říká, že spolu nikdy nenavázali úplně blízký vztah, a že se jí jako herečky dokonce bál.

Sám se nakonec stal hercem Národního divadla. Na otázky o dětství odpovídá věcně, bez velkých gest. Říká, že některé situace člověk nikdy nezapomene. A v širším pohledu považuje za chybu, že po roce 1989 nebyli viníci odpovědní za podobné křivdy potrestáni. Režim nepotrestal jen „viníka“. Rozlomil elementární jistotu čtyřletého dítěte, slib kola k narozeninám, cestu za tatínkem, svět, ve kterém maminka nelže. Právě to je na příběhu Jiřího Štěpničky nejtrvalejší.