Moje děti mu to dodnes neodpustily, řekla Třeštíková. René jí vykradl byt, přesto o něm roky dále natáčela dokument

Helena Třeštíková natáčela Reného Plášila třiatřicet let. Uprostřed toho jí s komplicem vykradl byt, a právě ten čin ji přesvědčil, že musí pokračovat.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Rok 1992, Praha. Třeštíková je pryč z domova, René Plášil ví kdy. S komplicem se vloupá do jejího bytu, vysype dětské kufry připravené na školu v přírodě, naskládá do nich foťáky, video, budíky a další cennosti. Škoda v řádu desítek tisíc korun. Děti druhý den nemají zavazadla, nemají pokladničky, nemají pocit bezpečí ve vlastním pokoji. Třeštíková je v šoku, ne proto, že by recidivistu idealizovala, ale proto, že okradl právě ji. Člověka, který mu roky věnoval pozornost, čas a důvěru kamery. A přesto se rozhodla natáčet dál. Ještě dalších devětadvacet let.

Jak to celé začalo

René Plášil se před kameru Heleny Třeštíkové dostal koncem osmdesátých let v nápravném zařízení pro mladistvé v Libkovicích. Byl součástí cyklu Řekni mi něco o sobě, širšího projektu o mladých delikventech, který měl původně trvat několik let. Plášil ale nebyl jako ostatní. Byl výřečný, charismatický, zároveň hluboce asociální. Třeštíková v něm viděla postavu, která si zaslouží vlastní linii.

Pak přišel rok 1992 a vloupání. Režisérka později v rozhovoru pro Kinobox vysvětlovala, že po prvotním šoku začala čin číst jinak, jako „velmi neobvyklý“ a mimořádně výmluvný projev Reného povahy. Muž, který okrade člověka, jenž mu pomáhá, je buď cynický manipulátor, nebo někdo, kdo nedokáže fungovat ani v rámci vztahů, které mu prospívají. Obojí stálo za sledování.

Cena, kterou zaplatila rodina

Třeštíková nikdy nezlehčovala, co vloupání udělalo její rodině. V rozhovoru pro eXtra.cz s lehkou nadsázkou řekla, že jí děti „vykradení pokladniček nikdy neodpustily“. Za tou nadsázkou ale stojí reálný rozpad domácí důvěry, shánění nových kufrů, vysvětlování dětem, proč ten pán, co k nim chodil, vzal jejich věci.

Sama přiznala pocit viny. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus mluvila o tom, že svou prací poškodila vlastní rodinu. Z toho si vyvodila tvrdou hranici: práce se už nikdy nesmí odehrávat uvnitř rodiny. René a ona si čin vysvětlovali v dopisech z vězení. Nebyla to omluva, spíš pokračování rozhovoru, který trval déle než většina manželství.

Dva filmy, třicet tři let

Z původního portrétu mladistvého delikventa vznikly nakonec dva celovečerní dokumenty. René (2008) uzavírá materiál natáčený do roku 2008 a měl premiéru v soutěži dokumentů na festivalu v Karlových Varech. Získal Evropskou filmovou cenu za nejlepší dokument roku a Cenu diváků na jihlavském festivalu. Česká kritika ho hodnotila vysoko; MovieZone udělil 8 z 10.

Pokračování René – Vězeň svobody (2021) mělo světovou premiéru na amsterdamském IDFA a české recenze ho řadily k nejsilnějším filmům Třeštíkové. Druhý díl je ale zároveň filmem o tom, co s Reném udělala jeho dokumentární „sláva“; po uvedení prvního snímku se mu ozval ztracený syn, který dokument viděl v diagnostickém ústavu. Film tedy nezůstal jen portrétem. Zasáhl do života, který zobrazoval.

Sonda do recidivy, ne jen do jednoho osudu

René Plášil sám v různých obdobích říkal, že bez filmu by byl „jen“ obyčejný recidivista. Někdy se cítil jako člověk prodávající střípky vlastního života, jindy ho bavily debaty s publikem. Status zvláštní celebrity mu ale nevyřešil nic podstatného: dluhy, exekuce, neschopnost dlouhodobě fungovat mimo instituci.

Třeštíková z jeho příběhu vyvozovala obecnější závěr o českém vězeňském systému, který jí připadal nedomyšlený a ve výsledku kontraproduktivní. Dobové recenze prvního filmu to četly stejně: ne jako portrét jednoho zločince, ale jako obraz systému, který člověka zavře, pustí, zavře znovu, a nikdy se nezeptá, proč to nefunguje. Podle nás právě v tom spočívá síla obou filmů. Nejsou o odpuštění ani o soucitu. Jsou o tom, co se stane, když se někdo dívá dost dlouho na to, aby viděl vzorec.