Hrál vedle Buriana v desítkách filmů, pak mu zakázali herectví na celý život. Šléglův příběh nezná skoro nikdo

Čeněk Šlégl patřil k nejobsazovanějším komikům prvorepublikového filmu. Po válce dostal doživotní zákaz a dožíval jako dělník v uhelných skladech.

Zdroj fotografie: Se svolením Česká televize

Jméno Čeněk Šlégl dnes neřekne nic ani většině filmových fanoušků. Přitom stačí otevřít katalog Národního filmového archivu a jeho tvář vyskočí z desítek titulů zlaté éry české komedie: C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku, Katakomby, Přednosta stanice. Vždycky vedle Vlasty Buriana, vždycky v roli spolehlivého sekundanta, který scénu neukradne, ale podrží. V letech 1937 až 1939 sám režíroval osm filmů. A pak přišla okupace, která z něj udělala vydíratelného člověka, a poválečná retribuce, která ho proměnila ve vyvrhele.

Opora Burianova divadla

Šlégl se narodil v roce 1899 a k divadlu se dostal přes kabaretní scény. Postupně se vypracoval v jednu z hlavních opor Divadla Vlasty Buriana, kde hrál pravidelně po celá třicátá léta. Na plátně fungoval jako typ: podsaditý, výrazný, komicky přesný. Nebyl hvězdou první velikosti, ale patřil k těm hercům, bez nichž by česká filmová komedie té doby vypadala jinak. Burian ho potřeboval. Režiséři ho obsazovali automaticky.

Jenže právě ta viditelnost se mu po roce 1939 stala osudnou.

Dcera, zeť a gestapo

Šléglova dcera Blanka byla provdaná za inženýra Arnošta Weisse, Žida. V protektorátních poměrech to znamenalo smrtelné ohrožení celé rodiny. Gestapo rodinu opakovaně zatýkalo, vyslýchalo a používalo jako páku. Šlégl se podle pozdějších biografů i rodinných svědectví snažil intervenovat, nasadil si masku loajality k režimu, aby rodinu ochránil.

Co z toho vyplynulo, byl řetězec veřejně čitelných aktů: vstup do fašistické organizace Vlajka, přijetí Svatováclavské orlice, jedenáct pronacistických a často antisemitských rozhlasových skečů a vydání románu Návrat s antisemitskou tendencí. Každý krok zvlášť by možná šlo vysvětlit nátlakem. Dohromady vytvořily spis, který po válce vypadal jednoznačně.

A rodinu nakonec nezachránil. Redakce VIPŽivot si všimla, že databáze holocaust.cz eviduje Ing. Arnošta Weisse s transportem Praha-Terezín v červenci 1943 a Terezín-Osvětim v prosinci téhož roku. Byl zavražděn.

Burian dostal tři měsíce, Šlégl celý život

Srovnání s Burianem je nevyhnutelné, a kruté. Burian nahrál jeden rozhlasový skeč. Měl za sebou desítky protiargumentů, zastání Jana Masaryka i pozdější pomoc Jana Wericha. Soud mu vyměřil tři měsíce, půlmilionovou pokutu a veřejné pokárání. Později byl rehabilitován a vrátil se na jeviště.

Zdroj fotografie: ČSFD

Šlégl měl proti sobě jedenáct skečů, Vlajku, orlici i román. Po vyšetřování v letech 1945–1947 dostal šest měsíců vězení a nucených prací. Formálně kratší trest než Burianova pokuta. Fakticky ale mnohem tvrdší, protože se k herectví už nikdy nevrátil. Kolegové se od něj odvrátili ještě za války, když vstoupil do Vlajky. Po válce neměl zastání, které by mu otevřelo cestu zpět.

Poválečná spravedlnost trestala hlavně to, co bylo veřejně vidět. Motiv vydírání a rodinného nátlaku se do kolektivní paměti dostal až o desítky let později.

Druhý pád a tiché dožití

Po propuštění z vězení přišel další úder. Státní bezpečnost se ho pokusila naverbovat ke spolupráci. Odmítl. Tím si podle akademického shrnutí jeho životopisu zřejmě definitivně zavřel i poslední škvíru k návratu do oboru. Pracoval v uhelných skladech, přivydělával si prodejem obrázků po hospodách. Zemřel v roce 1970, prakticky zapomenutý.

Rodina o jeho skutečných motivech dlouho mlčela. Vnučka Zuzana Pouliček se podstatnou část pravdy dozvěděla až z biografie vydané v roce 2009. Rodinnou perspektivu pak společně s matkou Blankou zpracovala v knize Cesta za duhou (2018). Rozhlasový dokument Čeněk Šlégl: Tedy dobře, vyřízeno… na Českém rozhlase zůstává nejdostupnějším vstupem do celého příběhu.

Ani oběť, ani viník

Šléglův případ se vzpírá jednoduchému rozsudku. Kolaborační akty jsou doložené a nelze je vymazat. Zároveň za nimi stál člověk, který se snažil zachránit rodinu, a neuspěl. Poválečná justice četla hlavně to, co bylo na povrchu: skeče, medaili, členskou legitimaci. Příběh pod tím vším se začal vyprávět až o půl století později.

Šlégl nebyl ani čistá oběť, ani prospěchářský kolaborant. Byl herec, kterého semlely dvě totality za sebou, a kterému paměť národa nedala šanci na odvolání.