Táta nepil do třiceti, pak mu selhala játra. Ester Geislerová natáčí film o otci alkoholikovi, sestra se postarala o produkci

Osmdesát tři minut rodinné paměti, tuše a vína. Dokument Dvě deci tuše míří na karlovarský festival a v srpnu do českých kin.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Petr Geisler psal japonskou kaligrafií, překládal starojaponskou poezii, fotil, učil a pracoval pro tokijský deník Jomiuri Šimbun. Byl bonviván, vypravěč, „poeta na dně sklenky“, jak ho po letech popsaly jeho dcery. Zemřel na cirhózu jater. Teď o něm mladší z nich, Ester, natočila celovečerní dokument a starší, Aňa, ho produkovala. Výsledek se jmenuje Dvě deci tuše, název, který vědomě míchá výtvarné médium s vinařskou mírou. A právě v tom dvojsmyslu se skrývá celý příběh.

Japanolog, kaligraf, sebedestruktivní charismatik

Petr Geisler vystudoval japanologii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od sedmdesátých let se pohyboval mezi Prahou a Tokiem, překládal, psal, učil japonštinu a propojoval dva kulturní světy způsobem, který v normalizačním Československu neměl obdoby. Centrum současného umění DOX ho při letošní výstavě GA-I-SU-RA označilo za osobnost, jež se „osobitě zapsala do rozvoje česko-japonských vztahů“. V Japonsku po něm studenti pojmenovali skálu u páté stanice na Fudži.

Jenže vedle talentu a charismatu existovala druhá strana. Geisler byl podle svých dcer mimořádně citlivý, až křehký člověk. Aňa prozradila, že otci po otravě houbami zůstala poškozená játra, byl podle jejích slov „znevýhodněný na začátku“. Alkohol se stal jeho způsobem, jak přežít svět, který ho drtil. Bez pití prý býval uzavřený a smutný. S pitím postupně přicházel o tělo. Cirhóza jater ho nakonec zabila.

Dcera-režisérka a dcera-svědkyně

Ester Geislerová stojí u filmu jako režisérka, scenáristka i autorka námětu. Aňa je producentkou po boku Ondřeje Trojana a zároveň jednou z klíčových svědkyň. Rozdíl v přístupu obou sester je patrný i z jejich veřejných výroků. Aňa akcentuje osobní paměť: kouzlo, humor, charisma otce, kterého milovala a jehož smrt v podstatě čekala. Ester mluví badatelsky: během příprav zjistila, že otec byl citlivější a křehčí, než si myslela, a film popisuje jako potřebu jeho život zmapovat, obsáhnout, pochopit.

V rozhovoru pro Radiožurnál Ester vysvětlila, proč příběh otevřely veřejně: otec byl velmi skromný, moc se neprezentoval, a po jeho smrti od lidí slýchaly silné vzpomínky. Chtěly ho „sdílet s více lidmi, představit světu“. Nejde tedy o rodinnou terapii před kamerou. Jde o akt kulturní rehabilitace člověka, kterého jeho vlastní skromnost, a závislost, vytlačily z veřejného povědomí.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílel uživatel @dvedecituse_film

Co film ukazuje a jak

Dvě deci tuše staví na rodinných archivech, dopisech, vzpomínkách přátel a kontrastu mezi normalizačním Československem a Tokiem osmdesátých let. Produkční materiály naznačují, že film nechce být jen rodinnou kronikou, mapuje i česko-japonské vztahy v širším historickém rámci. Mezi účinkujícími jsou japonský tanečník Min Tanaka, Geislerův celoživotní přítel, a výtvarník Naoki Jamamoto, který Geislera v devadesátých letech pozval do Jokohamského muzea umění na kaligrafický workshop.

Název pracuje s vědomou přesmyčkou. Anglický titul zní A Pint of Ink. Tuš odkazuje ke kaligrafii, „dvě deci“ k alkoholu. Produkční anotace výslovně spojuje „tuš, a bohužel i víno“ s Geislerovou svobodou a životní dvojznačností. Sestry otce nesoudí jednou větou. Skládají portrét, kde vedle mimořádného talentu zůstávají i pochybení, vedle humoru bolest, vedle svobody sebedestrukce.

Premiéra v Karlových Varech, kina v srpnu

Film má světovou premiéru na 60. MFF Karlovy Vary v sekci Zvláštní uvedení, zařazení, které signalizuje, že festival dokument považuje za výjimečný počin přesahující běžnou programovou nabídku. Podle databáze Czech Film Center je česká kinopremíéra naplánovaná na 6. srpna 2026, distribucí se zabývá Aerofilms. Česká televize už má k filmu založenou stránku na iVysílání, konkrétní datum televizního nebo online uvedení ale zatím nezveřejnila.

Předstupněm filmu se stala třípatrová výstava GA-I-SU-RA v pražském DOXu, která Petra Geislera představila „dosud v nejucelenější podobě“, včetně dříve nevystavených fotografií a kaligrafií. Z původně komorního záměru připomenout otcovo dílo tak vyrostl rozsáhlý výstavně-filmový celek, který má ambici oslovit i diváky, kteří o Geislerovi nikdy neslyšeli.

Závislost vyrůstající z křehkosti

Nejsilnější rovina dokumentu nespočívá v diagnóze ani v rodinném dramatu. Spočívá v tom, že dvě dcery si po otcově smrti musejí poskládat člověka, kterého za jeho života plně neznaly: veřejně charismatického bonviána a soukromě neuchopitelného otce. Aňa v jednom ze starších rozhovorů řekla, že otec pil, aby přežil. Ester teď z toho přežití skládá osmdesát tři minut filmu.

Skála na Fudži nese jeho jméno. Tuš na papíře vyschla. Dvě deci zůstaly.