Vlastimil Harapes: Vzal si Zagorovou, miloval Topola a tančil, dokud mu tělo nevypovědělo službu

Přesně v květnu před dvěma lety oznámilo Národní divadlo úmrtí svého emeritního sólisty. Vlastimilu Harapesovi bylo 77 let a za sebou měl tři životy v jednom.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Život legendární tanečníka Vlastimila Harapese nebyl úplně jednoduchý. VIP život zaznamenal, že v podstatě žil tři. Jeden patřil jevišti, víc než padesát sólových rolí, čtvrtstoletí vrcholového tance, leningradská stáž po boku Baryšnikova. Druhý patřil muži, se kterým sdílel dům v Thunovské ulici čtyřicet dva let. A třetí patřil manželství, které nikdy nebylo tím, čím se zdálo. Dohromady z toho nevzniká skandál, ale portrét člověka, který celý život skládal veřejnou instituci, soukromou věrnost a tělo vystavené extrémní zátěži do jednoho funkčního celku. Při druhém výročí jeho smrti stojí za to podívat se, jak to dělal.

Svatba maskovaná narozeninami

V knize Petra Macka Naprosto nezbytná Hana Zagorová vzpomínala, že by se s Harapesem možná nikdy nevzali, kdyby tehdy nechtěla adoptovat dítě. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. byl v tomto bodě jednoznačný: společně mohli dítě osvojit jen manželé. Dva nesezdaní lidé, natož dva muži, neměli šanci. Svatbu uspořádali jako soukromou událost zamaskovanou za oslavu narozenin.

Nebyla to romantická zápletka, ale promyšlený praktický krok dvou lidí, kteří si důvěřovali natolik, že byli ochotni sdílet právní rámec, aniž by sdíleli postel. Zagorová o Harapesovi mluvila s respektem, Harapes na manželství nevzpomínal jako na konflikt. V roce 1992 se rozvedli. Mezi tím se z účelového svazku stal vztah, který se nedá vtěsnat do jednoho slova, nebyl to ani podvod, ani konvenční manželství. Spíš akt solidarity a společného plánu v době, kdy jiné cesty neexistovaly.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Čtyřicet dva let v jednom domě

V roce 2013 Harapes veřejně řekl větu, kterou do té doby nahlas nevyslovil: „Už 42 let žiju s mužem.“ Tím mužem byl Josef Topol, básník, dramatik, překladatel a po roce 1977 signatář Charty 77, kterého režim vyřadil z oficiálního literárního života. Paradox jejich domácnosti byl ostrý. Harapes patřil k instituci, sólista Národního divadla, později šéf jeho baletu. Topol byl disident, jehož jméno nesmělo zaznít ve veřejném prostoru. Jáchym Topol, básníkův syn, po Harapesově smrti popsal pro Echo24 i konkrétní epizodu: vstup příslušníka StB do domu v Thunovské po podpisu Charty. Harapes tam bydlel taky.

Podle Jáchyma Topola tanečník finančně pomáhal Revolver Revue i rodinám vězněných chartistů. Jednoduchý příběh „člověk instituce versus člověk odporu“ tady nefunguje. Harapes byl obojí najednou. Homosexualita byla v Československu odtrestněna už v roce 1961, jenže jak upozorňuje historik Jan Seidl, oficiální ideologie socialistického státu homosexuální menšinu v podstatě popírala. Odtrestnění neznamenalo přijetí. Praktický model přežití vypadal přesně tak, jak ho Harapes s Topolem žili: maximální soukromí, minimum deklarací, oddělení osobního a veřejného. Ani po roce 1989 se to zásadně nezměnilo. Jáchym Topol ještě v roce 2024 označil soukromí rodičů za „posvátnou věc“. Harapes k povaze svého soužití promluvil veřejně až ve svých sedmdesáti, a i tehdy jen jednou větou.

Tělo, které zrazuje po milimetrech

Říct, že mu tělo „vypovědělo službu“, je pohodlná zkratka. Realita vypadala jinak, ne jako jediný kolaps, ale jako série ran rozložených přes desetiletí. Nejdřív prochladnutí sedacího nervu a ochrnutí levé nohy. Rok nemohl tančit. Pak odvápnění kostí a zlomeniny obou holenních kostí. Harapes sám v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal, že právě tehdy začal hrát činohru, protože stát na jevišti potřeboval, i když tančit nemohl. Vrcholově tančil přibližně pětadvacet let. V Národním divadle se jeho aktivní taneční kariéra uzavřela v roce 1988. Nebyl to dramatický odchod, ale vědomé přijetí limitu. „Balet je vizuální umění,“ řekl později pro ČT24. „Je smutné, když tělo už zrazuje.“

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jenže tělo zrazovalo dál i po konci kariéry. V roce 2008 mu sesedlé ploténky přitlačily nerv natolik, že mu ze dne na den ochrnula ruka. Operace páteře. V roce 2017 artróza kyčle třetího stupně a výměna kloubu. Lékařská literatura potvrzuje, že tohle není výjimka, studie publikovaná v Orthopaedic Journal of Sports Medicine řadí mezi typická přetěžovací zranění profesionálních tanečníků stresové zlomeniny, chondrální poškození kolen a degenerativní onemocnění plotének. Johns Hopkins Medicine dodává, že tanečníci mají vyšší riziko artritidy v kyčli, koleni i kotníku a že natržené vazy se nikdy plně nevrátí do původního stavu. Harapesův případ je konkrétní český obraz téhle obecné ceny. Každá role, každý skok, každé přistání se někam zapsaly.

Tři role najednou

Leningradská stáž u profesora Alexandra Puškina mu dala technickou legitimitu. Harapes vzpomínal, jak se s Baryšnikovem potkávali na dopoledních trénincích a u večeří u profesora doma. Ale těžiště jeho legendy leží jinde, v Národním divadle, kde od roku 1971 držel sólistickou smlouvu a kde se jeho jméno stalo synonymem českého baletu. Jako tanečník byl nezpochybnitelný. Jako šéf baletu po roce 1989 měl významnou institucionální roli, podílel se na choreografiích i režiích.

Veřejná paměť ho ale nese mnohem silněji jako interpreta, člověka na jevišti, ne za stolem. Cenu Thálie dostal za celoživotní mistrovství v tanci, ne za manažerské výsledky. A celou tu dobu, po celá ta desetiletí, paralelně běžel ten druhý a třetí život. Manželství, které chránilo adopci. Dům v Thunovské, kde žil s mužem, jehož knihy nesměly vycházet. Diskrétnost tak důsledná, že ji nenarušil ani pád režimu.

Co zůstává

Vlastimil Harapes nenapsal paměti, neposkytl zpovědní rozhovor, nepostavil svůj příběh na coming outu. Jedinou větou o Topolovi řekl víc než většina lidí celou autobiografií. Zemřel 15. května 2024, a po něm zůstalo víc než padesát rolí, jedno účelové manželství plné respektu a dům, ve kterém se čtyřicet dva let žilo potichu, ale ne ve lži.