Kamarádka si tři týdny všímala modřin, pak zjistila pravdu. Monyová popsala domácí násilí už sedm let před svou smrtí

Simona Monyová vydala v roce 2004 román, v němž hrdinka schytává kopance, schovává se v koupelně a volá policii. O sedm let později autorku zavraždil vlastní manžel.

Zdroj fotografie: Podzemnik / Creative Commons / CC BY-SA 3.0

Kniha Simony Monyové s názvem Ženu ani květinou ve své anotaci slibuje příběh o tom, co všechno zraňuje mužské ego a co jsou ženy schopné snášet ve jménu osudové lásky. Zní to jako romantické klišé. VIP život ale zaznamenal, že když se začtete, narazíte na rozseknutý ret, krev na spánku, lehký otřes mozku, protržený ušní bubínek a podlitiny, které hrdinka maskuje před okolím. Scéna, v níž žena nakonec přehodnotí rozhodnutí podat oznámení na policii, zpětně působí jako mapa varovných signálů, které nikdo nedokázal přečíst v plném významu před vraždou spisovatelky. Včetně lidí, kteří Monyovou znali osobně.

Román jako zrcadlo, které nikdo neotočil

Ukázka z knihy zachycuje mechanismus, který odborníci na domácí násilí popisují jako typický cyklus: útok, omluva, klid, nové napětí, další útok. Hrdinka agresora omlouvá. Zpochybňuje vlastní vnímání. Říká si, že to zvládne. Přesně tenhle vzorec, který zahrbuje ponižování, kontrolu, izolaci od blízkých, postupnou eskalaci od slov k pěstem, se podle pozdějších svědectví opakoval i v manželství Monyové s Borisem Ingrem.

Důležité je, co román neříká. Monyová veřejně nepřiznala, že píše o sobě. Poté co dlouholetá kamarádka Gabriela si týdny všímala modřin, důvěrně se jí svěřila, že inspiraci čerpala ve svém manželství. „Já jsem to zjistila, až když jsem chodila hlídat Šimůnka. Tři týdny po sobě měla Simona pokaždé někde jinde modřinu. Už mi to nedalo, tak jsem jí řekla: ‚Buď jsi úplné nemehlo, anebo tě Boris bije‘. Zeptala se mě, jestli jsem četla její knihu Ženu ani květinou… Řekla, že je celá o ní,“ prozradila. Psaní jí zřejmě umožňovalo zkušenost zpracovat oklikou, veřejně, a přesto bezpečně schovanou za fikci. V soukromí mezitím fungovaly stud, manipulace a obava z odsouzení okolím. Paradox, který případ Monyové dělá tak bolestně výmluvným: ekonomicky nezávislá, veřejně známá žena s vlastním příjmem a čtenářskou základnou nedokázala ze vztahu bezpečně odejít.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Péťa Rédová (@petra_redova_fajmonova)

Co vědělo okolí, a co ne

Po vraždě se v médiích objevila řada lidí, kteří zpětně tvrdili, že o situaci věděli. Policie ale po činu výslovně uvedla, že před 3. srpnem 2011 neevidovala žádné oznámení, ani od Monyové, ani od kohokoli z jejího okolí. Syn Dominik v rozhovoru pro Heroine řekl, že úplnou pravdu se dozvěděl až několik týdnů před matčinou smrtí. Do té doby rodina věřila jejím vysvětlením modřin, prý pády, nešikovnost, sport. Blízké přítelkyně si podle pozdějších rekonstrukcí modřin všímaly. Monyová ale zranění aktivně maskovala uvěřitelnými historkami.

Tři srpnové dny roku 2011

Monyová nakonec podnikla kroky, které by na papíře vypadaly jako dostatečná ochrana. Manžela vykázala z domu. Sehnala mu pronájem. Podala žádost o rozvod. Podle rešerší tvůrců připravovaného seriálu měla i psycholožku, alarmy a ochranku. Režisérka Zuzana Kirchnerová v rozhovoru pro Marianne shrnula: „Udělala pro svoji ochranu snad všechno. Stejně to nepomohlo.“ 3. srpna 2011 přišel Boris Ingr k domu s tím, že chce dát dobrou noc synovi.

Po hádce Monyovou ubodal. Bylo jí čtyřicet čtyři let. 4. června 2012 Vrchní soud v Olomouci pravomocně potvrdil rozsudek patnácti let vězení za úmyslné zabití. Nejrizikovější fází domácího násilí bývá právě okamžik odchodu. Agresor ztrácí kontrolu a eskaluje. Monyová to možná tušila, její román pracuje s momentem, kdy si hrdinka uvědomuje nutnost další násilí nepřipustit. Realita ale dopadla jinak než fikce.

Zdroj fotografie: Pixabay

Co případ změnil, a co zůstává stejné

Vražda Simony Monyové se stala zlomem v české debatě o domácím násilí. Na Fakultě sociálních věd UK vznikla diplomová práce, která přímo analyzuje, jak se po roce 2011 změnila mediální prezentace tohoto tématu. Případ zviditelnil, že domácí násilí se netýká jen sociálně slabých rodin, zasahuje napříč vrstvami, příjmy i veřejnou známostí. Ochranné nástroje v Česku existovaly i tehdy. Policie může násilnou osobu vykázat ze společného obydlí na deset dní a do 48 hodin kontaktuje ohroženou osobu intervenční centrum. Problém je, že celý systém se aktivuje až ve chvíli, kdy se násilí dostane do formálního řešení. V případě Monyové se to nestalo včas.

Kde hledat pomoc

Pokud se vy nebo někdo ve vašem okolí ocitne v podobné situaci, existují v Česku konkrétní místa, kam se obrátit:

• Policie ČR – 158 nebo 112, může okamžitě vykázat násilnou osobu
• ROSA – bezplatná nonstop linka 116 006
• Bílý kruh bezpečí – nonstop linka 116 006, právní i psychologická pomoc
• ACORUS – krizová linka 776 069 669, azylové ubytování i právní služby

Monyová ve své knize napsala scénu, v níž hrdinka stáhne oznámení na policii. Sedm let poté zemřela, aniž takové oznámení kdy podala. Ten detail říká víc než jakákoli statistika o tom, jak hluboce stud a manipulace dokážou paralyzovat i ženu, která přesně ví, co se jí děje.