Vorlíček chtěl po okupaci emigrovat, nakonec zůstal a natočil Popelku. Šafránkové do konce života neodpustil

Jedno otočení auta na západoněmecké silnici rozhodlo o tom, že česká kultura má svou nejslavnější pohádku.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Václav Vorlíček měl v létě 1968 rozjetou americkou kariéru. V New Yorku přepisoval se scenáristou Stuartem Hamplem hollywoodský remake své komedie Kdo chce zabít Jessii?, práva koupil producent William „Bill“ Snyder a československý Filmexport celou věc zprostředkoval. Pak přijely tanky. Projekt padl, zahraniční trajektorie se rozpadla a Vorlíček poprvé vážně zvažoval, že z Československa odejde. Neodešel. A právě proto existuje film, který o Vánocích sledují miliony diváků od Prahy přes Berlín až po Oslo.

Americký sen, který skončil v srpnu

Příběh Vorlíčkova téměř-odchodu začíná paradoxně úspěchem. Komedie Kdo chce zabít Jessii? z roku 1966 zaujala natolik, že Snyder získal práva na remake. Vorlíček s Milošem Macourkem odletěli do New Yorku, kde s Hamplem pracovali na novém scénáři. Podle rozhovorů nahraných pro Národní filmový archiv šlo o reálnou šanci vstoupit do americké produkce, ne jako festivalová kuriozita, ale jako komerční režisér komedií.

Srpnová okupace všechno smetla. Remake se nikdy nerealizoval. A Vorlíček stál před otázkou, kterou si v těch měsících kladly tisíce českých tvůrců: zůstat, nebo odejít?

Dva němečtí režiséři a jedno rozhodnutí

Vorlíček se skutečně vydal na západ. V knize Pane, vy jste režisér! popsal, jak v Západním Německu zjišťoval, jestli by tam mohl točit. Odpověď dostal rychle a nemilosrdně, dva tamní režiséři mu otevřeně řekli, že se sami „fackují o práci“. Pro cizince bez kontaktů a jazyka by prostor pro komedie prakticky neexistoval.

Nebyla to loajalita k režimu, co ho přimělo vrátit se. Byl to chladný profesní kalkul. Doma měl zázemí, štáb, herce, kteří rozuměli jeho humoru, a hlavně realistickou vyhlídku, že bude pravidelně točit. Venku by měl svobodu, ale možná žádnou kameru. Otočil auto a jel zpátky.

Zpětně se to jeví jako jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v dějinách české populární kultury. Bez něj by v roce 1973 velmi pravděpodobně nevznikly Tři oříšky pro Popelku, česko-německá koprodukce, kterou podle některých zdrojů původně odmítl režírovat Jiří Menzel.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Popelka, která dobyla půl Evropy

Vorlíčkova Popelka nebyla klasická pasivní princezna čekající na záchranu. Jezdila na koni, střílela z kuše, o prince usilovala aktivně. V kontextu východoevropské pohádkové produkce sedmdesátých let šlo o neobvykle emancipovanou hrdinku, a právě to z filmu udělalo nadčasový titul.

Německý kult kolem Popelky není fráze. DEFA-Stiftung ji řadí mezi kultovní koprodukce pevně spjaté s německou vánoční tradicí. Na zámku Moritzburg, kde se natáčelo, běží pravidelná výstava a o Vánocích film opakovaně plní televizní program. V Norsku je situace ještě výmluvnější: na NRK se Popelka stala štědrovečerním rituálem, v roce 2021 měla podle Store norske leksikon 932 tisíc diváků, v zemi s pěti miliony obyvatel číslo, které mluví samo za sebe. Norové dokonce natočili vlastní remake.

Pro srovnání: český film má v zahraničí i festivalovou prestiž, Ostře sledované vlaky získaly Oscara za rok 1967. Ale Popelka funguje jinak. Není to jednorázová pocta, je to každoroční rituál. A v České televizi se v roce 2023 dvakrát dostala do pětice pořadů s nejvyšší diváckou spokojeností, 24. i 26. prosince.

Schůzka, která zničila přátelství

Poslední kapitola Vorlíčkova příběhu je hořká. Režisér a jeho nejslavnější herečka Libuše Šafránková spolu přestali mluvit, a důvod nebyl politický ani umělecký v širším smyslu. Šlo o jednu konkrétní schůzku.

Vorlíček domluvil setkání s berlínskou novinářkou, která chtěla rozhovor s představitelkou Popelky. V Německu, kde byl film kulturní institucí, to mělo váhu. Režisér dorazil na místo s redaktorkou a dalším doprovodem. V tu chvíli mu Šafránková zavolala, že jí „do toho něco přišlo“, a bez dalšího vysvětlení zavěsila.

Vorlíček to označil za „podraz“. Zvlášť ho zasáhlo načasování, krátce předtím o ní dlouze a pochvalně hovořil v dokumentu k jejím šedesátinám. Epizodu nebral jako drobnou pracovní nepříjemnost, ale jako osobní zradu. Sám později přiznal, že ji nekontaktoval ani v době její vážné nemoci. Doložené veřejné vyjádření Šafránkové ke sporu se nepodařilo dohledat, její strana příběhu zůstává neznámá.

Dědictví jednoho otočení na silnici

Vorlíčkův odkaz žije dál, a ne jen ve vánoční nostalgii. Arabela běžela na ČT 😀 ještě v prvních měsících roku 2025, kompletních třináct dílů pro novou generaci dětí. Popelku si na iVysílání nepustíte, Česká televize nemá online práva, ale v televizním programu zůstává nedotknutelná.

Celá ta linie české rodinné fantasy a pohádkové poetiky visela na jednom momentu: na režisérovi, který v Západním Německu zjistil, že svoboda bez kamery pro něj nemá cenu. Vrátil se, točil dál a vytvořil film, který přežil režim, ve kterém vznikl. To je víc, než co dokáže většina emigrací.