Halina Pawlowská se po letech vdává, na ruce ale nosí snubák od zesnulého manžela. „Nikam nespěcháme,“ říká

Halina Pawlowská potvrdila, že ji partner Karel Czaban požádal o ruku. Prsten, který nosí na ruce, ale není zásnubní, je to snubní prsten od prvního manžela, nasazený před padesáti lety.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Po boku spisovatelky Haliny Pawlowské se už nějaký ten pátek objevuje Karel Czaban. VIP život připomíná, že jde o filmového producenta, kterého česká veřejnost zná spíš z titulků než z červených koberců. A jejich vztah teď vstoupil do další úrovně. „Byla jsem požádána o ruku,“ svěřila se médiím Pawlovská na akci v Divadle Lucie Bílé. Bez ironie, bez úhybného manévru. Jedním dechem dodala, že by se podruhé vdala, ale že nikam nespěchají, termín ani místo zatím nestanovili, připadá v úvahu obřad doma i v zahraničí. Na ruce ale stále nosí prsten, který drží třináct let po smrti muže, s nímž prožila přes tři dekády.

Od prstýnku k žádosti o ruku

Kdo sleduje veřejné výstupy Pawlowské, ví, že zásnubní téma se kolem ní točí už roky, jenže pokaždé s jiným nádechem. V lednu 2020 pro Super.cz mluvila o tom, že od Czabana dostala prstýnek, ale vůbec ji nenapadlo číst ho jako zásnubní. Sama mu na oplátku dala hodinky. Celou věc obalila humorem a odvedla řeč jinam. O šest let později je tón úplně jiný. Žádné bagatelizování, žádný úhybný vtip.

Formulace „byla jsem požádána o ruku“ a „určitě bych se podruhé vdala“ jsou přímé, věcné, bez zadních vrátek. Co se mezi tím změnilo? Dohledatelný je kontext: vztah s Czabanem za tu dobu prošel zkouškou každodenního soužití, znají ho její děti, vyrostl z letitého kamarádství do toho, co sama v rozhovoru pro Marianne nazvala „skutečnou blízkostí“. Druhá svatba tu není startem nové životní kapitoly od nuly. Je to spíš formální potvrzení něčeho, co už dávno funguje.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Prsten, který zůstává

Tady je jádro celého příběhu. Prsten na ruce Haliny Pawlowské není od Czabana. Je to snubní prsten od Zdeňka Pawlowského, jejího prvního manžela, s nímž se seznámila na FAMU a vzala se v polovině sedmdesátých let, tajně, v černých šatech, které její matka měla na promoci z práv v padesátých letech. Rodiče se o svatbě dozvěděli až zpětně. Na obřadu byli hlavně kamarádi. Zdeněk Pawlowski zemřel v roce 2013 ve věku šedesáti let na rakovinu. Lékaři mu našli několik ložisek v hlavě.

Krátce po jeho smrti Pawlowská popisovala, že doma stále slyší, co by jí řekl, nechávala jeho věci na místě a posílala mu SMS „do záhrobí“. Napsala o něm knihu Pravda o mém muži. A snubní prsten nesundala. Letos by spolu slavili padesát let od svatby. V polovině září Pawlowská sdílela na sociálních sítích vzpomínkové fotky z tehdejšího obřadu. Dva týdny nato stála vedle Czabana a mluvila o nové žádosti o ruku. Obojí vedle sebe, bez konfliktu. Právě tahle souběžnost, ne „buď, anebo“, ale „obojí zároveň“, dělá z jejího příběhu něco víc než bulvární zprávu o zásnubách.

Czaban: muž z pozadí

Karel Czaban není mediální typ. V databázi České filmové a televizní akademie figuruje jako producent filmu Díky za každé nové ráno a spolupracovník kolem Banánových rybiček. Profesně se tedy pohybuje ve světě, který Pawlowská důvěrně zná. Jejich vztah nevznikl jako blesk z čistého nebe po smrti prvního manžela, vyrostl z přátelství, které existovalo dřív, než se proměnilo v partnerství. Pawlowská o něm nemluví v superlativech ani v romantických klišé. Popisuje ho jako člověka, se kterým sdílí domácnost a každodenní provoz, nikoli jako náhradu za Zdeňka.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Větu „nikam nespěcháme“ lze číst romanticky: dva dospělí lidé, kteří nepotřebují razítko. Ale má i praktický rozměr. Pawlowské je jednasedmdesát. V posledních měsících otevřeně mluví o zdravotních problémech a omezeních. Na sociálních sítích se kolem ní přitom řeší úplně jiné věci. Fanoušci pod jejími fotkami nevěřícně komentují vizuální proměnu, padají slova jako „Ozempic Face“ nebo podezření z úprav umělou inteligencí. Ona sama vysvětluje, že zhubla po nemoci před dvěma lety, jí méně, ale „se stejnou radostí“. Vztahový status zajímá komentující paradoxně méně než to, jak vypadá.