Schůze, po které se nedalo dýchat

Klíčový zlom nastal v Divadle na Vinohradech, kde Švorcová desítky let působila. Krátce po revoluci se sešel soubor na schůzi hereckého Občanského fóra. Atmosféra byla podle jejích vlastních slov nepřátelská. Kolega Ota Brousek jí navrhoval, aby vystoupila z KSČ. Jiný hlas, pan Vladyka, jí údajně řekl, že ani to by na jejím postavení nic nezměnilo.

Švorcová odešla do penze. „V nepřátelské atmosféře se nedá dýchat, natož hrát,“ popsala později v rozhovoru pro Blesk. Listopad 1989 označila za „noční můru“ a okamžik, kdy se jí „zhroutil svět“. Samo Divadlo na Vinohradech po letech v interním bulletinu přiznalo, že tehdejší schůze souboru zanechala „pachuť i stud“. Ani instituce, která ji vyloučila, si tedy nebyla jistá, zda postup byl spravedlivý, nebo krutý.

Nabídky, které nikam nevedly

Titulková zkratka o „jediné nabídce“ je zjednodušení. Švorcová sama ve veřejných rozhovorech, v roce 2006 i 2008, mluvila nejméně o dvou pokusech o comeback. První z nich popsala jako „velice seriózní“ projekt: hra o starých herečkách v penzionu, na které se měla podílet s dalšími kolegyněmi. Jenže inscenace se rozpadla ještě před realizací. Bez omluvy, bez vysvětlení.

Druhá nabídka byla konkrétnější, a právě tu Švorcová odmítla. Šlo o divadelní roli staré prostitutky. Herečka si podle vlastních slov představila novinový titulek: „Švorcová se vrací na jeviště jako stará kurva.“ A řekla ne. „Děkuji, nechci tohle hrát ani náhodou,“ citovala svou odpověď v rozhovoru pro Ahaonline.cz, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot.

Nešlo o spontánní afekt. Švorcová nabídku četla, promyslela a odmítla s vědomím, že jinou už nejspíš nedostane. Klíčem nebyla role sama; klíčem bylo, jak by její návrat veřejnost přečetla. Po letech na okraji nechtěla vstoupit zpět dveřmi, které by potvrdily obraz, jejž o ní média budovala.

Proč zrovna ona

Švorcová nebyla jedinou herečkou, která za normalizace prosperovala. Ale byla jedinou, kdo k herecké kariéře přidal vrcholné stranické funkce a po revoluci je ani zpětně neodvolal. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů režim využíval známé umělce k legitimizaci své moci a Švorcová byla v tomto směru ideální tvář. Právě proto na ni po roce 1989 dopadl tvrdší soud než na kolegy, kteří sice točili normalizační filmy, ale nezasedali v ústředním výboru.

Navíc: Švorcová po revoluci nepřevlékla kabát. Zůstala členkou KSČM, v roce 1996 za ni kandidovala do Senátu. V roce 2008 prohlásila: „Ničeho ve svém životě nelituji.“ Tato nekompromisnost jí paradoxně zajistila určitý respekt i u části odpůrců, ale zároveň definitivně zavřela dveře do hlavního proudu.

Mlčení, které trvalo až do konce

Když TV Barrandov v roce 2010 natáčela dokument Tajemství Jiřiny Švorcové, oslovila řadu jejích bývalých kolegů. Simona Stašová, Daniela Kolářová i Jaromír Hanzlík odmítli o ní mluvit. Dokument přesto při premiéře sledovalo asi 350 tisíc diváků, důkaz, že Švorcová zůstávala polarizující, ale komerčně silnou figurou i dvě dekády po svém odchodu z jeviště.

Zemřela 8. srpna 2011 v LDN na Malvazinkách. Její porevoluční příběh nebyl příběhem jediného odmítnutí ani jediné nabídky. Byl příběhem ženy, která odmítla přijmout comeback za podmínek, jež považovala za ponižující, a která zároveň odmítla přijmout, že by za svou minulost měla cokoli odvolávat. Hrdost a zranění v jejím případě nebyly protiklady. Byly dvě strany téhož.

Článek Kolegové se k ní po revoluci otočili zády. Švorcová dostala jen jedinou nabídku, tu ale s hrdostí odmítla se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Dva podpisy, dva světy

Charta 77 se začala šířit v prvních lednových dnech roku 1977. Režim reagoval okamžitě a tvrdě. Signatáři byli v oficiálních médiích označováni za „ztroskotance“ a „zaprodance“. Chramostová mezi nimi. 28. ledna 1977 svolal režim do Národního divadla shromáždění československých umělců. Švorcová tam přečetla „Provolání československých výborů uměleckých svazů“, text známý také pod názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Dokument vyjadřoval loajalitu ke komunistickému režimu a odsuzoval Chartu 77.

Absurdita celé kampaně spočívala v tom, že veřejnost oficiálně neměla možnost si text Charty přečíst. Umělci tak podepisovali odsouzení dokumentu, který většina z nich neznala. Historik Milan Bárta později připomněl, že někteří podepsali dobrovolně, jiní ze strachu o práci. Švorcová ale nebyla řadovou signatářkou. Byla členkou ÚV KSČ, předsedkyní Svazu dramatických umělců a jednou z tváří normalizační kulturní politiky. Její role u mikrofonu v Národním divadle nebyla pasivní stržení davem. Byl to vědomý akt.

Cena za podpis Charty

Pro Chramostovou znamenal podpis Charty 77 konec legální herecké existence. Režim jí zakázal veškeré veřejné vystupování, StB ji sledovala. Zbyla jí jediná možnost, jak hrát, bytové divadlo. Mezi lety 1976 a 1980 uvedla ve vlastním bytě čtyři inscenace. Hrálo se tajně, pro dvacet až třicet zvaných diváků, v těsné blízkosti herců. Některé reprízy proběhly i v Brně, Olomouci nebo na Hrádečku u Václava Havla. Po lednu 1977 policie představení monitorovala. Část záznamů se přesto podařilo vyvézt do Rakouska, kde je odvysílala vídeňská televize.

Švorcová mezitím zůstala v oficiálním systému. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla výraznou televizní i divadelní tváří, v roce 1977 se objevila v seriálu Žena za pultem, který z ní udělal jednu z nejznámějších hereček v zemi. Zatímco Chramostová hrála pro hrstku lidí v obýváku, Švorcová vstupovala do milionů domácností.

Zeď, kterou nikdo nezbořil

Rozchod obou žen nebyl náhlý. Jejich dráhy se začaly rozcházet už po srpnu 1968, kdy sovětská okupace rozdělila českou společnost na ty, kdo se přizpůsobili, a ty, kdo odmítli. Leden 1977 ale z postupného odcizení udělal veřejnou a neslučitelnou identitu. Jedna vstoupila do disentu, druhá do čela protiakce organizované státem.

Chramostová v rozhovoru z roku 2017 řekla, že Švorcová z ní udělala jednoho z „těch zločinců“, a dodala, že by si „ani neměly co říct“. Švorcová ve své knize Jiřina Švorcová osobně z roku 2010 naopak tvrdila, že ji někdejší kolegyně opustily a že by jejich telefonát přijala. Mluvila o „moc vysoké zdi“. Každá si rozchod vyložila z opačné strany. Společný jazyk pro smír neexistoval. Ve veřejně dostupných zdrojích není doloženo, že by k usmíření kdy došlo. Švorcová zemřela 8. 8. 2011, Chramostová 6. 10. 2019.

Dva příběhy, žádná legenda

Příběh Chramostové není bezchybná hrdinská legenda. Sama otevřeně přiznala, že v padesátých letech podepsala vázací akt pro StB, vlastní selhání, které později veřejně a sebekriticky popsala. „Aby vám bylo uvěřeno, musíte dát na trh sám sebe, svou blbost, své chyby, své omyly,“ řekla v roce 2018. Zlom přišel v roce 1968, odpor k okupaci, zkušenost z pražských ulic, postupné uzavírání prostoru. Z hereckého života se stala existence v opozici.

Švorcová své postoje po roce 1989 nepřehodnotila. Dál se angažovala ve prospěch komunistické myšlenky, účastnila se akcí KSČM. Z Vinohrad odešla, její herecká reputace zůstala překryta politickou rolí. Chramostová se naopak v květnu 1990 vrátila do Národního divadla, hrála další dvě dekády a získala řadu ocenění, Řád T. G. Masaryka III. třídy, Cenu svobody, zvláštní Cenu Thálie i uvedení do Síně slávy Národního divadla. Veřejná legitimita obou žen se po pádu režimu rozešla téměř zrcadlově.

Normalizace nerozbíjela jen kariéry. Rozbíjela přátelství, profesní aliance, lidské vazby a z někdejších kolegyň dělala veřejné symboly neslučitelných morálních světů. Chramostová a Švorcová jsou toho nejostřejším důkazem.

Článek Švorcová četla Antichartu, Chramostová podepsala Chartu 77. Z kamarádek se staly nepřítelkyně na celý život se nejdříve objevil na VIPživot.cz.