Švorcová četla Antichartu, Chramostová podepsala Chartu 77. Z kamarádek se staly nepřítelkyně na celý život

Leden 1977 rozťal české divadlo na dvě strany a dvě kolegyně z Vinohrad postavil proti sobě navždy.

Zdroj fotografie: SedlacekVojta / Creative Commons / CC BY-SA 4.0

Stály na stejném jevišti, hrály ve stejném souboru, sdílely stejnou generaci i stejné pražské zákulisí. Vlasta Chramostová a Jiřina Švorcová patřily k výrazným tvářím Divadla na Vinohradech, znaly se osobně, profesně se respektovaly. A přesto se v lednu 1977 ocitly na opačných stranách jedné z nejostřejších morálních hranic, jakou normalizační Československo vytyčilo. Chramostová se stala jednou z prvních signatářek Charty 77. Švorcová o pár dní později předstoupila v Národním divadle a přečetla provolání proti ní. Z kolegyň se staly symboly a ze symbolů nepřítelkyně, které si až do smrti neměly co říct.

Dva podpisy, dva světy

Charta 77 se začala šířit v prvních lednových dnech roku 1977. Režim reagoval okamžitě a tvrdě. Signatáři byli v oficiálních médiích označováni za „ztroskotance“ a „zaprodance“. Chramostová mezi nimi. 28. ledna 1977 svolal režim do Národního divadla shromáždění československých umělců. Švorcová tam přečetla „Provolání československých výborů uměleckých svazů“, text známý také pod názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Dokument vyjadřoval loajalitu ke komunistickému režimu a odsuzoval Chartu 77.

Absurdita celé kampaně spočívala v tom, že veřejnost oficiálně neměla možnost si text Charty přečíst. Umělci tak podepisovali odsouzení dokumentu, který většina z nich neznala. Historik Milan Bárta později připomněl, že někteří podepsali dobrovolně, jiní ze strachu o práci. Švorcová ale nebyla řadovou signatářkou. Byla členkou ÚV KSČ, předsedkyní Svazu dramatických umělců a jednou z tváří normalizační kulturní politiky. Její role u mikrofonu v Národním divadle nebyla pasivní stržení davem. Byl to vědomý akt.

Cena za podpis Charty

Pro Chramostovou znamenal podpis Charty 77 konec legální herecké existence. Režim jí zakázal veškeré veřejné vystupování, StB ji sledovala. Zbyla jí jediná možnost, jak hrát, bytové divadlo. Mezi lety 1976 a 1980 uvedla ve vlastním bytě čtyři inscenace. Hrálo se tajně, pro dvacet až třicet zvaných diváků, v těsné blízkosti herců. Některé reprízy proběhly i v Brně, Olomouci nebo na Hrádečku u Václava Havla. Po lednu 1977 policie představení monitorovala. Část záznamů se přesto podařilo vyvézt do Rakouska, kde je odvysílala vídeňská televize.

Švorcová mezitím zůstala v oficiálním systému. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla výraznou televizní i divadelní tváří, v roce 1977 se objevila v seriálu Žena za pultem, který z ní udělal jednu z nejznámějších hereček v zemi. Zatímco Chramostová hrála pro hrstku lidí v obýváku, Švorcová vstupovala do milionů domácností.

Zeď, kterou nikdo nezbořil

Rozchod obou žen nebyl náhlý. Jejich dráhy se začaly rozcházet už po srpnu 1968, kdy sovětská okupace rozdělila českou společnost na ty, kdo se přizpůsobili, a ty, kdo odmítli. Leden 1977 ale z postupného odcizení udělal veřejnou a neslučitelnou identitu. Jedna vstoupila do disentu, druhá do čela protiakce organizované státem.

Chramostová v rozhovoru z roku 2017 řekla, že Švorcová z ní udělala jednoho z „těch zločinců“, a dodala, že by si „ani neměly co říct“. Švorcová ve své knize Jiřina Švorcová osobně z roku 2010 naopak tvrdila, že ji někdejší kolegyně opustily a že by jejich telefonát přijala. Mluvila o „moc vysoké zdi“. Každá si rozchod vyložila z opačné strany. Společný jazyk pro smír neexistoval. Ve veřejně dostupných zdrojích není doloženo, že by k usmíření kdy došlo. Švorcová zemřela 8. 8. 2011, Chramostová 6. 10. 2019.

Dva příběhy, žádná legenda

Příběh Chramostové není bezchybná hrdinská legenda. Sama otevřeně přiznala, že v padesátých letech podepsala vázací akt pro StB, vlastní selhání, které později veřejně a sebekriticky popsala. „Aby vám bylo uvěřeno, musíte dát na trh sám sebe, svou blbost, své chyby, své omyly,“ řekla v roce 2018. Zlom přišel v roce 1968, odpor k okupaci, zkušenost z pražských ulic, postupné uzavírání prostoru. Z hereckého života se stala existence v opozici.

Švorcová své postoje po roce 1989 nepřehodnotila. Dál se angažovala ve prospěch komunistické myšlenky, účastnila se akcí KSČM. Z Vinohrad odešla, její herecká reputace zůstala překryta politickou rolí. Chramostová se naopak v květnu 1990 vrátila do Národního divadla, hrála další dvě dekády a získala řadu ocenění, Řád T. G. Masaryka III. třídy, Cenu svobody, zvláštní Cenu Thálie i uvedení do Síně slávy Národního divadla. Veřejná legitimita obou žen se po pádu režimu rozešla téměř zrcadlově.

Normalizace nerozbíjela jen kariéry. Rozbíjela přátelství, profesní aliance, lidské vazby a z někdejších kolegyň dělala veřejné symboly neslučitelných morálních světů. Chramostová a Švorcová jsou toho nejostřejším důkazem.