Kolegové se k ní po revoluci otočili zády. Švorcová dostala jen jedinou nabídku, tu ale s hrdostí odmítla

Jiřina Švorcová po listopadu 1989 prakticky zmizela z českých jevišť i obrazovek. Návrat jí nabídli jednou, a ona řekla ne.

Zdroj fotografie: Česká televize

Příběh herečky, která za normalizace patřila k nejobsazovanějším tvářím české kultury a zároveň k nejvýše postaveným stranickým funkcionářům mezi umělci, nekončí pádem režimu. Teprve po něm začíná jeho nejbolestivější kapitola. Švorcová nebyla jen kolegyně, která točila „špatné“ seriály. Byla členkou ústředního výboru KSČ, předsedkyní Svazu českých dramatických umělců, signatářkou Anticharty. Když v listopadu 1989 padla železná opona, nesla na sobě symbolickou zátěž, jakou většina normalizačních herců neznala. A právě ta zátěž rozhodla o tom, co přišlo potom.

Schůze, po které se nedalo dýchat

Klíčový zlom nastal v Divadle na Vinohradech, kde Švorcová desítky let působila. Krátce po revoluci se sešel soubor na schůzi hereckého Občanského fóra. Atmosféra byla podle jejích vlastních slov nepřátelská. Kolega Ota Brousek jí navrhoval, aby vystoupila z KSČ. Jiný hlas, pan Vladyka, jí údajně řekl, že ani to by na jejím postavení nic nezměnilo.

Švorcová odešla do penze. „V nepřátelské atmosféře se nedá dýchat, natož hrát,“ popsala později v rozhovoru pro Blesk. Listopad 1989 označila za „noční můru“ a okamžik, kdy se jí „zhroutil svět“. Samo Divadlo na Vinohradech po letech v interním bulletinu přiznalo, že tehdejší schůze souboru zanechala „pachuť i stud“. Ani instituce, která ji vyloučila, si tedy nebyla jistá, zda postup byl spravedlivý, nebo krutý.

Nabídky, které nikam nevedly

Titulková zkratka o „jediné nabídce“ je zjednodušení. Švorcová sama ve veřejných rozhovorech, v roce 2006 i 2008, mluvila nejméně o dvou pokusech o comeback. První z nich popsala jako „velice seriózní“ projekt: hra o starých herečkách v penzionu, na které se měla podílet s dalšími kolegyněmi. Jenže inscenace se rozpadla ještě před realizací. Bez omluvy, bez vysvětlení.

Druhá nabídka byla konkrétnější, a právě tu Švorcová odmítla. Šlo o divadelní roli staré prostitutky. Herečka si podle vlastních slov představila novinový titulek: „Švorcová se vrací na jeviště jako stará kurva.“ A řekla ne. „Děkuji, nechci tohle hrát ani náhodou,“ citovala svou odpověď v rozhovoru pro Ahaonline.cz, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot.

Zdroj fotografie: Česká televize

Nešlo o spontánní afekt. Švorcová nabídku četla, promyslela a odmítla s vědomím, že jinou už nejspíš nedostane. Klíčem nebyla role sama; klíčem bylo, jak by její návrat veřejnost přečetla. Po letech na okraji nechtěla vstoupit zpět dveřmi, které by potvrdily obraz, jejž o ní média budovala.

Proč zrovna ona

Švorcová nebyla jedinou herečkou, která za normalizace prosperovala. Ale byla jedinou, kdo k herecké kariéře přidal vrcholné stranické funkce a po revoluci je ani zpětně neodvolal. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů režim využíval známé umělce k legitimizaci své moci a Švorcová byla v tomto směru ideální tvář. Právě proto na ni po roce 1989 dopadl tvrdší soud než na kolegy, kteří sice točili normalizační filmy, ale nezasedali v ústředním výboru.

Navíc: Švorcová po revoluci nepřevlékla kabát. Zůstala členkou KSČM, v roce 1996 za ni kandidovala do Senátu. V roce 2008 prohlásila: „Ničeho ve svém životě nelituji.“ Tato nekompromisnost jí paradoxně zajistila určitý respekt i u části odpůrců, ale zároveň definitivně zavřela dveře do hlavního proudu.

Mlčení, které trvalo až do konce

Když TV Barrandov v roce 2010 natáčela dokument Tajemství Jiřiny Švorcové, oslovila řadu jejích bývalých kolegů. Simona Stašová, Daniela Kolářová i Jaromír Hanzlík odmítli o ní mluvit. Dokument přesto při premiéře sledovalo asi 350 tisíc diváků, důkaz, že Švorcová zůstávala polarizující, ale komerčně silnou figurou i dvě dekády po svém odchodu z jeviště.

Zemřela 8. srpna 2011 v LDN na Malvazinkách. Její porevoluční příběh nebyl příběhem jediného odmítnutí ani jediné nabídky. Byl příběhem ženy, která odmítla přijmout comeback za podmínek, jež považovala za ponižující, a která zároveň odmítla přijmout, že by za svou minulost měla cokoli odvolávat. Hrdost a zranění v jejím případě nebyly protiklady. Byly dvě strany téhož.