Podnikatel, který chtěl být u všeho

Rudolf Hošna nebyl typ producenta, který podepíše šek a počká na premiéru. Filmový přehled ho eviduje nejen jako producenta, ale i v hereckém obsazení, v epizodní roli „režiséra“. Symbolika je až příliš průhledná. Hošna chtěl být vidět, chtěl rozhodovat a chtěl, aby film odrážel i jeho soukromý svět. Podle dobových rekonstrukcí trval na tom, aby se ve snímku objevila jeho vila, a do obsazení prosadil vlastní partnerku. Režisér Růžička reagoval jediným způsobem, který mu zbýval, aniž by rozbil scénář: přidělil jí němou roli. Hošna to neunesl. Následoval zákaz; režisér nesměl na produkční porady.

Chaos jako pracovní metoda

Spor o jednu němou roli byl jen špička ledovce. Natáčení provázely neustálé zásahy do scénáře: narychlo dopisované scény, přepisované situace, improvizace vynucené produkčními limity. Helena Růžičková měla smluvně ošetřený prostor pro sebe i syna Jiřího, což dál komplikovalo už tak křehkou dramaturgii. K tomu se přidala nepoužitelná scéna s koněm, kterou bylo třeba nahradit, a průjezd kolem Hošnovy vily, který do komedie o africké princezně v Čechách zapadal asi jako smokingová kravata k teplákům.

Růžičková později přiznala, že s výsledkem nebyla spokojená. Režiséra Růžičku označila za zkušeného profesionála, ale dodala, že komedie mu nebyla nejbližším žánrem. „I takový mistr jako pan Lipský dodával ještě další fóry, a on na to nijak nereflektoval,“ citují ji sekundární zdroje odkazující na stejnojmennou knihu. Oldřich Lipský přitom v oficiálních kreditech filmu nefiguruje; šlo zřejmě o neformální pomoc legendy, která viděla, že se projekt potápí.

Čísla, která vzdorují chaosu

Přes všechny zákulisní turbulence film v kinech uspěl. Podle statistik Ministerstva kultury nasbíral 736 221 diváků a utržil přes 12,2 milionu korun. Pro srovnání: Dědictví aneb Kurvahošigutntág, které se v kolektivní paměti ustálilo jako mnohem silnější porevoluční komedie, mělo 810 962 diváků. Komerční rozdíl není propastný. Reputační ano. Fialky se táhnou s pověstí chaosu, zatímco Dědictví zůstává klasikou. Podle nás Fialkám chyběl čistší tvar, a hlavně autorská suverenita, kterou producent systematicky podkopával.

Kritika byla tvrdá a Růžičkovy zasáhla osobně. Reagovali vydáním knihy se stejným názvem, v níž představili původní příběh tak, jak ho zamýšleli, bez producentových zásahů.

Symptom doby, ne výjimka

Hošnův případ nebyl ojedinělý, ale nebyl ani normou. Redakci VIPŽivot neuniklo, že producent Pavel Strnad v rozhovoru pro odborný časopis Iluminace popsal, jak se po roce 1989 producentská profese teprve rodila. První vlna dominantních producentů přicházela z barrandovské výrobní praxe, každý projekt se financoval od nuly a chyběla jakákoli stabilní struktura. V takovém prostředí měl investor s hotovostí mimořádnou páku, a Hošna ji využil naplno.

Co se s ním stalo potom? Další dokončený film se v dostupných zdrojích nepodařilo doložit. Hošna se přesunul do hudebního průmyslu, získal Pragokoncert a v roce 2007 ho soud pravomocně odsoudil za zpronevěru. A Fredy Ayisi, jehož Jose zůstává nejpamátnější postavou filmu? Na svém webu se dnes představuje jako Frederick Ayisi, učitel jógy, meditace a tai-chi.

Film je stále v oběhu; v televizní nabídce se objevil ještě na přelomu let 2025 a 2026 a streamovat ho lze přes Lepší TV. Sedm set tisíc diváků se nemýlilo: ta komedie pořád funguje. Jen je dobré vědět, že za každým vtipem na plátně stál ještě jeden, nechtěný, za kamerou.

Článek Trhala fialky dynamitem: Producent prosadil do filmu vlastní partnerku. Režisér jí dal němou roli a začalo peklo na place se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Scénář, který neměla vidět

Pracovní název zněl Slunce, seno, ufouni. Podle Markova, který napsal scénáře ke všem třem dílům, se na pokračování skutečně začalo pracovat. Do Hoštic měl přiletět létající talíř, mimozemšťané si měli přijet pro babičku coby „vzorového člověka“ a celý děj se měl posunout od vesnické satiry k fantaskní grotesce. Jenže ještě předtím měla série přijít o svou nejviditelnější tvář.

Škopková, postava, kterou Růžičková proměnila v kulturní ikonu, měla zemřít hned v úvodu. Ve variantě, kterou Markov popsal, jela autem na pole, spatřila létající talíř, vjela na přejezd a smetl ji vlak. Konec. Žádný dramatický oblouk, žádné rozloučení. Čisté produkční řešení problému, protože Troška po blíže neurčeném sporu s Růžičkovou její postavu v dalším díle nechtěl.

Problém nastal ve chvíli, kdy se o tom Růžičková dozvěděla. Markov to ve svém vyjádření pro Aha! popsal bez obalu: „Zdeněk jí to vykecal.“ Informaci nedostala z kolujícího scénáře ani od produkce. Dostal ji přímo režisér, a tím spustil řetězovou reakci.

„Řádila“

Co přesně Růžičková udělala, aby čtvrtý díl zastavila, veřejně doložené není. Markov používá dvě formulace: „řádila“ a „udělala všechno proto, aby se čtvrtý díl netočil“. Konkrétní kroky, ať už šlo o tlak na producenty, odmítnutí spolupráce, nebo zákulisní lobbování u ostatních herců, nikdo z přímých účastníků veřejně neupřesnil. Ani sám Markov neví, kvůli čemu přesně se Troška s Růžičkovou nepohodli. Ví jen, že po prozrazení scénáře se projekt stal prakticky neprůchodným.

Důsledek byl osobní i profesní. Markov přiznal, že ho Růžičková po celém incidentu „neměla ráda“. Vztah se časem zlepšil, ale Ufouni zůstali pohřbení.

Troškova verze: jiný příběh, jiný tón

Režisér Zdeněk Troška celou věc později vykreslil odlišně. V rozhovoru pro Novinky z roku 2023, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, mluvil umírněněji; prý „přišel nápad“ na pokračování, ale zůstalo jen u něj. Důvod? Původní obsazení postupně odcházelo na věčnost a bez něj by to „nebylo ono“.

Obě verze mohou být částečně pravdivé. Markov popisuje konkrétní okamžik zlomu v rané fázi vývoje, Troška zpětně zobecňuje na celé desetiletí, během kterého série přišla o řadu klíčových tváří. Rozpor ale zůstává: u Markova je hlavní příčinou konflikt s jednou herečkou, u Trošky přirozený běh času. Troška navíc v jiném rozhovoru popisoval svůj vztah s Růžičkovou slovy „jedna duše ve dvou tělech“. Buď šlo o přátelství, které přežilo i ostrý spor, nebo o vzpomínku, která retrospektivně uhladila hrany.

Co zbylo z nerealizovaných nápadů

Ufouni nebyli posledním pokusem. Markov popsal ještě pátý koncept pokračování, tentokrát bez sci-fi. Místní doktor měl jít do penze, dospělý Jirka studovat medicínu a do Hoštic měla přijet nová lékařka. Pointa: vesnice slavnostně čeká na nádraží, z vlaku vystoupí černoška, nejprve ji berou skrz prsty, pak někomu zachrání život. Markov výslovně dodává, že tento nápad Troška částečně použil v Babovřeskách.

Samotná trilogie mezitím žije dál, a ne jako nostalgická kuriozita. Když Nova Cinema reprízovala Slunce, seno, jahody v říjnu 2011, naměřila podle dat ATO-Mediaresearch podíl 20,2 % v cílové skupině 15–54 let a 585 tisíc dospělých diváků. Filmy se v programu Novy točí dodnes. A v létě 2024 se do Hoštic na festival ke čtyřicátému výročí prvního dílu sjelo přes pět tisíc fanoušků.

Proč Škopková nemohla zemřít

Zabít Škopkovou neznamenalo jen škrtnout jednu postavu. Znamenalo to odstranit nejhlasitější, nejbarevnější a nejcitovanější prvek celé série, postavu, která drží pohromadě vesnický mikrokosmos Hoštic. Bez ní by Ufouni nebyli čtvrtým dílem Slunce, seno. Byli by spin-offem s cizím žánrem a prázdným středem.

Růžičková to zřejmě pochopila dřív než tvůrci. A podle Markova se podle toho zachovala.

Článek Růžičková se dozvěděla, že její postava má zemřít. Udělala všechno pro to, aby se čtvrtý díl Slunce, seno nikdy nenatočil se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Rodina, která přestala existovat

Zlom přišel po rozvodu syna Jiřího. Růžičková sama tvrdila, že se bývalá snacha ani vnučky „o nikoho z nás nikdy nezajímaly“ a nepřišly ani na Jiřího pohřeb. Exsnacha Helena Růžičková mladší v rozhovoru pro Blesk z roku 2011 popsala situaci jinak: ke zlomu mělo dojít už po narození Lucie, kdy herečka těžce nesla, že syn věnuje pozornost dítěti, a zasahovala do výchovy. Když bylo Lucii zhruba rok, měla je ze společného bytu vyhodit.

Kdo nesl větší díl odpovědnosti, dnes nelze poctivě rozhodnout. Jisté je jen to, že kontakt se přerušil v době dětství vnuček. Mladší Kamilu herečka podle dostupných výpovědí nikdy v životě neviděla. Ani jednou. A právě z tohoto úplného odcizení vyrůstalo její rozhodnutí: majetek nemá jít k větvi rodiny, se kterou roky nepromluvila.

Plán, který zůstal jen ve slovech

Václav Glazar, hereččin dlouholetý přítel a plánovaný manžel, po její smrti výslovně řekl, že Růžičková chtěla, aby majetek připadl dětskému domovu v Plané u Mariánských Lázní. Nebyla to náhodná volba, podle Českého rozhlasu herečka dětem z dětských domovů dlouhodobě pomáhala a planenský domov finančně podporovala. Problém byl v tom, co po ní nezůstalo. Ve veřejných zdrojích se uvádí, že se žádná účinná závěť v dědickém řízení neuplatnila. Neprokázalo se ani platné vydědění vnuček. Přání existovalo. Právní dokument ne.

Co říkal zákon v roce 2004

Tehdejší občanský zákoník č. 40/1964 Sb. byl k přímým potomkům mimořádně ochranný. Mechanismus fungoval takto:

• § 473 určoval, že v první dědické skupině dědí děti zůstavitele. Pokud některé dítě nedědí (protože například zemřelo dříve), nastupují na jeho místo jeho vlastní potomci. Jiří Růžička zemřel v roce 2001, a do jeho místa automaticky vstoupily Lucie a Kamila.
• § 479 chránil potomky jako nepominutelné dědice. Nezletilí museli dostat celý svůj zákonný podíl, zletilí alespoň polovinu. Obejít to závětí nešlo.
• § 469a připouštěl vydědění, ale jen ze zákonných důvodů, například pokud potomek neposkytl pomoc v nemoci, vede trvale nezřízený život nebo byl odsouzen za úmyslný trestný čin. A musel existovat formálně platný dokument.

Bez závěti a bez listiny o vydědění neměl notář v dědickém řízení co zvažovat. Zákon rozhodl sám.

Co vnučky zdědily

Podle dobových médií získaly Lucie a Kamila chalupu ve Slatině, automobil, autorské tantiémy a další movité věci včetně šperků nalezených po smrti herečky. Přesná hodnota pozůstalosti zveřejněna nebyla; mediální odhady mluví o tantiémách v řádech desítek až stovek tisíc korun ročně. Dětský domov v Plané nedostal nic. Samotné vnučky se k dědictví veřejně nikdy nevyjádřily. Jejich matka v roce 2011 jen zmínila, že dcery na zděděnou chalupu jezdí.

Co by bylo jinak dnes, a co si z toho vzít

Od roku 2014 platí nový občanský zákoník, který ochranu nepominutelných dědiců mírně oslabil. Nezletilý potomek dnes musí dostat alespoň tři čtvrtiny zákonného podílu, zletilý jen čtvrtinu. Úplné vyřazení potomka z dědění ale stále vyžaduje platné vydědění se zákonným důvodem.

Pro každého, kdo chce majetek směřovat jinam než k přímé rodině, platí jednoduchý návod:

• Sepsat závěť nebo listinu o vydědění notářským zápisem, který stojí 1 500 Kč plus DPH.
• Nechat ji zapsat do Evidence právních jednání pro případ smrti za dalších 300 Kč plus DPH.
• U vydědění výslovně uvést zákonný důvod; pouhé „nechci, aby dědil“ nestačí ani dnes.

Kdyby Růžičková tuto cestu podstoupila, stopa po listině by se v pozůstalosti dohledala systémově, ne rodinným hledáním v zásuvkách. Centrální evidence závětí vedená Notářskou komorou fungovala už od roku 2001. Příběh Heleny Růžičkové tak nakonec není o zlém zákoně. Je o tom, že i nejsilnější přání bez podpisu na správném papíře nemá žádnou váhu. Dva tisíce korun u notáře mohly změnit všechno.

Článek Vnučky nikdy neviděla a nechtěla jim nechat ani korunu. Růžičková chtěla přenechat majetek dětskému domovu, zákon jí to nedovolil se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Čtyři hodiny v předsálí a věta přes zavřené dveře

Přesné okolnosti prvního střetu se liší podle toho, kterou verzi Heleniny vzpomínky čteme. Podle jedné z nich řekla Dvořákovi na společenské akci od plic, co si o něm myslí. Podle detailnější verze, kterou přinesl Aha, se Růžičková po konfliktu pokusila situaci urovnat a čtyři hodiny čekala v předsálí Dvořákovy kanceláře. Místo pozvání dovnitř uslyšela přes dveře větu, která se jí vryla do paměti: „Ta tlustá Růžičková si klidně může hrát, stejně je to herečka třetí kategorie, po které neštěkne ani pes.“

Co přesně na oné akci Dvořákovi řekla, se nikdy veřejně nedozvěděli ani diváci, ani kolegové. Růžičková to později shrnula jen tím, že mu řekla, co si o něm myslí. Výsledek byl každopádně jednoznačný: televizní stopka.

Muž, který držel klíče od obrazovky

Vladimír Dvořák nebyl jen oblíbený moderátor Televarieté. Od 1. července 1968 stál ve vedení zábavné redakce ČST a na pozici šéfredaktora Hlavní redakce zábavných pořadů setrval až do 30. listopadu 1976. Osm let v čele redakce, která určovala podobu televizní zábavy pro miliony diváků.

V normalizační ČST přitom platila jasná pravidla: vedení redakcí nejen schvalovalo scénáře, ale posuzovalo i návrhy účinkujících. Šéfredaktor mohl z obsazení vyškrtnout kohokoli, kdo byl „v nemilosti“, ať už z politických, nebo ryze osobních důvodů. Studie Petra Bednaříka o programu Československé televize v letech 1972–1977 popisuje systém, v němž ideově tematické plány, konzultace s aparátem ÚV KSČ a rozhodnutí vedení redakcí tvořily trojitý filtr. Projít jím bez osobní přízně klíčových lidí bylo obtížné.

Dvořák tedy nemusel vydávat žádný formální zákaz. Stačilo, aby Růžičkovou prostě neprosadil, nebo ji škrtl z návrhů, které mu přistály na stole. V systému, kde neexistoval nezávislý odvolací mechanismus, to fungovalo spolehlivě.

Stopka, která nebyla úplným vymazáním

Jak dlouho stopka trvala? Zdroje se rozcházejí. Některé mluví o dvou letech, jiné obecněji o „několika letech“. Jisté je, že Růžičková z obrazovky na čas skutečně zmizela, přinejmenším z televizních zábavných pořadů, kde Dvořák vládl.

Důležitý je ale kontext: stopka se týkala především televize. Filmografie z Národního filmového archivu, která nás v Redakci VIPŽivot zajímala, ukazuje, že Růžičková v 70. letech rozhodně nepřestala hrát. Objevila se v Třech oříšcích pro Popelku (1973), v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976), v Adéle ještě nevečeřela (1977) i v Což takhle dát si špenát (1977). Film a televize byly v tehdejším Československu dva odlišné světy s odlišnými rozhodovacími strukturami. Dvořák měl moc nad jedním z nich.

Přesto, ztráta televize znamenala ztrátu kontaktu s miliony diváků. A v době, kdy neexistoval internet ani sociální sítě, byla televizní obrazovka tím nejcennějším prostorem, který herec mohl mít.

Přímluva, která měla váhu

Stopku nakonec podle Růžičkové prolomila Jiřina Švorcová. A právě to vypovídá o systému stejně výmluvně jako samotný konflikt. Švorcová nebyla jen populární herečka, od roku 1972 předsedala Svazu českých dramatických umělců a od roku 1976 zasedala v ÚV KSČ. Její slovo mělo v normalizační kultuře váhu, která daleko přesahovala herecký cech.

Že k prolomení stopky byla potřeba přímluva osoby s takovým politickým zázemím, podle nás nejlépe ilustruje, jak hluboce osobní rozhodnutí jednoho šéfredaktora mohlo zasáhnout do kariéry. Růžičková nepotřebovala jen talent a diváckou přízeň. Potřebovala patronku s členskou legitimací ve správném orgánu.

Dvě vzpomínky, jeden systém

Zajímavé je, jak odlišně na Dvořáka vzpomínají různí lidé z branže. Jiřina Bohdalová ho označila za „anděla strážného“ a jednu z nejdůležitějších bytostí svého života. Růžičková ho líčila jako člověka, který rozhodoval, kdo si na obrazovce „škrtne“ a kdo ne. Obě vzpomínky mohou být pravdivé současně, a právě v tom je jádro příběhu. V systému, kde jedna funkce spojovala umělecký vkus s institucionální mocí, záleželo na tom, na které straně osobních sympatií jste stáli.

Dvořák z pozice šéfredaktora odešel 1. prosince 1976, kdy se stal řadovým dramaturgem. Zemřel 28. prosince 1999. Růžičková svou verzi příběhu vyprávěla až později, kdy už nebylo, koho se bát. Systém, který její stopku umožnil, ale přežil v paměti jako připomínka toho, co se stane, když o kariéře rozhoduje nikoli talent, ale nálada správného člověka ve správné kanceláři.

Článek Herečka, po které neštěkne ani pes. Dvořák jednou větou vyřídil Růžičkovou a zavřel jí na roky dveře na obrazovku se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Baletka z Karlova náměstí

Rodina bydlela na Vyšehradské 1446/53, přímo naproti Faustovu domu. Otec vedl malou Helenu k umění od chvíle, kdy se postavila na nohy. Už jako čtyřletá nastoupila do soukromé baletní školy Heleny Štěpánkové a vzápětí hostovala v baletu Národního divadla i tehdejšího Německého divadla. Důvod nebyl jen ambice rodičů, podle vzpomínek přítelkyně Marie Formáčkové, které zachytily Seznam Zprávy, byla Helena slabé dítě a rodiče doufali, že jí pohyb pomůže zesílit.

Pomohl. Jenže zákulisí divadla mělo i druhou stranu. V prostředí dospělých herců a techniků ochutnala první cigaretu ještě v dětském věku, podle téhož zdroje dokonce ve čtyřech letech. Nebyl to jednorázový rebelantský výstřelek. Bylo to prostředí, kde nikdo nehlídal, co malá holka dělá mezi zkouškami.

Královští vyšehradští jezdci

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se na Vyšehradě a v okolních čtvrtích zformovala parta mladíků, kteří si říkali Královští vyšehradští jezdci. Vysoké účesy, barevná saka, obdiv k americké kultuře, a reálné násilí. Přepadávali milence v parcích, napadali kolemjdoucí, kradli. Jak upozornil ČT24, šlo spíš o drobné kriminálníky než o romantické odbojáře; protirežimní auru jim přiřkla až pozdější legenda, kterou ochotně živil komunistický režim, když potřeboval z pouliční party udělat politický případ. Před soud se dostali v září 1953.

A právě mezi dívkami, které kolem Vyšehradských jezdců kroužily, se podle zpětné výpovědi Jindřicha „Harryho“ Kadrnošky objevuje jméno Helena Málková, pozdější Helena Růžičková. Kadrnošku cituje Reflex v textu mapujícím skutečný příběh gangu. Žádná romantika, žádný odboj. Parta kluků a holek z jedné čtvrti, kde se bydliště na Vyšehradské a vrstevnické vazby potkaly s fascinací zakázaným.

Pro Růžičkovou to znamenalo, že ještě před dospělostí znala dva světy, které se normálně nepotkávají: disciplínu baletního sálu a zákon ulice.

Dvakrát odmítnutá, nikdy nezlomená

Po únoru 1948 přišla rána odjinud. Kvůli kádrovému posudku otce nemohla studovat ani medicínu, ani herectví. Dvakrát se hlásila na DAMU, dvakrát neuspěla. Absolvovala zdravotnickou školu, pracovala jako osvětlovačka a kulisačka v divadle. Oklika, která by leckoho odradila.

Růžičkovou ne. Postupně se prosadila jako herečka na volné noze, bez stálého divadelního angažmá. Prakticky celý profesní život fungovala mimo institucionální zázemí stálých souborů. Tam, kde jiní herci měli jistotu domovské scény a pravidelného obsazování, ona měla svobodu, a nejistotu. Těžiště její práce se přesunulo do filmu a televize, kde její typ fungoval líp než v repertoárovém divadle.

A právě v tom spočívá paradox, který z ní udělal nezaměnitelnou figuru české kinematografie. Robustní postava, která jí znemožnila baletní kariéru, se spojila s překvapivou pohyblivostí a přesným komickým načasováním, dědictvím let u tyče. Drsnost a přímočarost, které si přinesla z ulice, dodaly jejím rolím autenticitu, jakou nelze zahrát z učebnice. Heduš v Homolkových, Droběna v Třech oříšcích pro Popelku, Škopková ve Slunce, seno, všechny ty postavy stojí na fyzické komice, rytmu a sociální otrkanosti.

Homolkovi versus Slunce, seno

Kritici vždycky rozlišovali. Trilogie o Homolkových, zasazená do poetiky české nové vlny, nabízela přesnější a krutější pozorování české povahy: autentičnost, společenskou satiru, naturalistický detail. Troškovská trilogie Slunce, seno mířila jinam: na většinový lidový vkus, na širokou grotesku a masovou zábavu. Národní filmový archiv o ní mluví jako o filmech, které „dokonale vyhověly většinovému vkusu“, a pozdější obsazování popisuje jako systém známých celebrit.

Růžičková fungovala v obou polohách. To je na ní to pozoruhodné. V Homolkových byla součástí autorského projektu, ve Slunce, seno nesla komerční komedii na zádech. Málokterý český herec dokázal přecházet mezi těmito světy, aniž by v jednom z nich působil falešně.

Život za kamerou

Rozporuplnost jejího životopisu nekončila u herectví. V roce 1996 kandidovala jako bezpartijní za KSČM do Senátu v obvodu Louny. Vysvětlovala to tím, že chce pomáhat lidem, zvláště dětem v tísni. Získala 8 112 hlasů a 22,72 procenta; do druhého kola nepostoupila. Kamila Moučková na to reagovala otevřeným dopisem, jehož ostrá formulace o „nemoci šílených krav“ jejich vztah veřejně zatížila.

Redakce VIPŽivot připomíná, že byla spojovaná s numerologií a věštěním; podle pozdějších vzpomínek si měla předpovědět okolnosti vlastní smrti. Zemřela 11. ledna 2004. Bylo jí sedmasedmdesát.

Kdo ji chce vidět dnes, najde Tři oříšky pro Popelku na Prima Plus, trilogii Slunce, seno na Netflixu a Canal+, dramatický seriál Vlak dětství a naděje v iVysílání České televize.

Holka z Vyšehradské, která tancovala dřív, než uměla číst, a kouřila dřív, než dospěla, proměnila každou zdánlivou nevýhodu v profesní kapitál. Robustní tělo, neexistující diplom, život bez stálého angažmá, přesně z toho postavila kariéru, kterou si Česko pamatuje i dvacet let po její smrti.

Článek Ve třech letech tancovala, v devíti kouřila. Růžičková se kamarádila s gangem, který terorizoval Prahu se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Vznik třetího příběhu pražské rodiny nebyl snadný

Naše redakce zjistila, že tato změna prostředí dodala celému snímku nový drive i řadu dnes už legendárních scén. Film má však podle nás v dnešní době hodnotu i jako dobový dokument, protože ačkoli se odehrává v Krkonoších, interiéry vznikaly v pražské Hostivaři. Dodnes si tak můžete prohlédnout rekreační dům Dukla v původní podobě apod. A mezi fanoušky uniklo i několik opravdu povedených historek.

Dvě věty a jedna píseň

O nejzábavnější momenty se staral kulturní referent v podání Jiřího Hrzána. Ten si své místo v historii vybojoval dvěma větami: „To je horor.“ a „To je výborný.“ Pamatujete? Přesto se jeho hláškám smějeme dodnes.

Stejně výrazně se zapsala i písnička „Buďme na sebe hodní“, kterou pro film vytvořili Karel Mareš a Zdeněk Borovec a nazpíval ji Karel Černoch. Je velmi zajímavé, že i když tahle skladba vznikla přímo pro potřeby snímku, později zlidověla.

Návštěvnost, herci a příběhy z natáčení

V tehdejších kinech vidělo film na 500 000 diváků. Z dnešního hlediska je to opravdu nevídaný úspěch, a to i přesto, že šlo o nejméně navštěvovaný díl trilogie.

Jednou ze zajímavých linií je i příběh skokana Pepíka, kterého hrál skutečný lyžař Petr Kakeš. Ten později emigroval do USA a stal se rekordmanem v rychlostním lyžování. Další dochovaná historka z natáčení už tolik zajímavá není. Pochází od Marie Šebánkové, ženy představitele dědy Homolky, která líčila své kamarádce: „…Máňo, už mi nikdy nic neposílej! Kotlety sež…snědla Růžičková, Hrzán prochl…propil tři stovky…“

S Helenou bylo vůbec natáčení velmi zajímavé. Kolegové například dodnes vzpomínají na to, že dokázala rozesmát celý štáb doslova kdykoli si umanula. Třeba při práci na trilogii „Slunce, seno…“ prý neustále improvizovala, takže režisér Troška musel některé scény točit několikrát. Ale nenechte se mýlit, ne kvůli nějaké chybě, ale prostě proto, že se všichni smáli tak, že nebyli schopní pokračovat.

A když natáčela některé fyzicky náročné scény, často dodávala: „Nebojte, já to ustojím,“ a ustála, i když to občas bylo opravdu tak tak.

Článek Legendární natáčení filmu Homolka a Tobolka: Kvůli Růžičkové se scény musely opakovat. Do Krkonoš se ani nedojelo se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Skutečný let i modřiny

I když pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci působí jako vánoční film, realita natáčení byla někdy tvrdší než bota čarodějnice. Herci si odnášeli modřiny, rány a nezapomenutelné historky, které jim dodnes vyvolávají úsměv, a občas možná i trhlinu, na rtech. A přesto, nebo možná právě proto, je tato pohádka milována generacemi a zůstává ikonou české filmové tvorby.

Režisér Zdeněk Troška do filmu obsadil skutečné klenoty mezi herci. Musíme zmínit Helenu Růžičkovou, Yvettu Blanarovičovou, Michaelu Kuklovou a Jana Potměšila, který dostal v roli ševce možnost se vznést do oblak. Létal díky křídlům z jemné kůže, která byla navržena podle renesanční předlohy Leonarda da Vinciho.

Karma je zdarma

Přestože byl Jan Potměšil schopen všeho, při natáčení byl občas použit jeřáb anebo 40 cm vysoká loutka Jíry. Redakci VIPživot neunikla informace o tom, že herečka Michaela Kuklová, která ztvárnila princeznu Jasněnku, si z natáčení odnesla několik modřin a dokonce i rozseknutý ret. To proto, že ji kvůli autentičnosti Helena Růžičková v roli čarodějnice třískala střevícem opravdu silně.

Karma však prostorově výraznou herečku poté dostihla. Když totiž seděla se svou pohádkovou spojenkyní Yvettou Blanarovičovou na větvi, ta pod nimi praskla a obě spadly do vody. Kvůli Heleně Růžičkové dokonce málem ani nebyla natočena scéna ve věži hradu, jelikož nebyla schopná do 15metrové věže vystoupat. Nakonec ji zaskočil kameraman, který si oblékl její kostým.

Hlavní hrdinové jsou herci dodnes

Tato hvězdně obsazená pohádka zajistila slávu mnoha hercům. Redakce VIPživot se rozhodla zmínit i další úspěchy hlavních hrdinů. Přestože Michaela Kuklová již předtím hrála v několika filmech, Jasněnka ji zaručeně vystřelila do nebes. Na svém kontě má dodnes velké množství rolí, na které může být pyšná. Ukázalo se, že je velkou bojovnicí, jelikož úspěšně porazila rakovinu prsu, která ji před pěti lety zasáhla.

Velkým bojovníkem je také Jan Potměšil coby švec Jíra. Ani skutečnost, že je po autonehodě upoután na invalidní vozík, jej nezastavila v plnění jeho snů a hraní. Diváci jej mohou stále vídat na divadelních prknech i v televizi.

Co se týká Yvetty Blanarovičové, ta má štěstí na velmi zvláštní role. Přestože se jedná o krásnou ženu, maskéři ji dokážou přetvořit nejen na čerta v pohádce Princezna ze mlejna, ale také na ošklivou čarodějnici Černavu a odpůrkyni Jasněnky. V seriálu Ulice rovněž výborně ztvárnila ženu trpící Alzheimerovou chorobou.

Článek Helena Růžičková rozsekla Kuklové ret a sama pak zahučela do vody: Z natáčení pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Ezoterické schopnosti

Věštecké schopnosti Heleny nebyly mezi kolegy žádným tajemstvím a oni za ní často chodili, aby jim předpověděla budoucnost. A její věštby vycházely do puntíku. Nadání zdědila po své mamince, která s přesností určila například bombardování Prahy v roce 1945.

„Věděla jsem, že přijdou v roce 2002 povodně, že můj kamarád, herec Jirka Hrzán, bude mít krátký život, anebo když jsme točili Slunce, seno a pár facek a kvůli neustálému deštivému počasí nebylo vůbec jisté, zda se to vůbec stihne dotočit, že nakonec všechno dobře dopadne a film bude mít úspěch,“ řekla pro iPrima půl roku před smrtí.

Na sklonku života bojovala se zákeřnou rakovinou, kterou paradoxně porazila díky svým kilům navíc. „Rakovina mi sežrala šedesát kilo. Přežila jsem jen díky tomu, že jsem měla nadváhu,“ řekla herečka. Ačkoli přináší smůlu, když si věštkyně sama předpovídá budoucnost, výjimku udělala ve chvíli, kdy zjistila svou diagnózu. Předpověděla, že nezemře na rakovinu – a měla pravdu. Skonala na selhání ledvin dne 4. ledna 2004, informuje Wikipedie.

Milovala humor

Byla vystudovaná zubní laborantka, ale k divadlu ji to vždy táhlo. Odmalička se věnovala baletu a přes choreografku a jevištní techničku se dostala až na pódium. Ztvárnila mnoho seriózních rolí, například Hejtmanku v Revizorovi či po boku Jiřiny Bohdalové vězeňkyni Helgu v seriálu Přítelkyně z domu smutku, ale humorné role a estrády byly jejímu srdci bližší.

Měla syna Josefa, který je divákům rovněž známý z trilogie Slunce, seno… Ačkoli nikdy nebyl přijat na konzervatoř, jako herec se stejně uchytil. Výrazný byl svou objemnou postavou. Byl celkem třikrát ženatý, s poslední manželkou měl dcery Kamilu a Lucii. Rozvedli se po 8 letech manželství a dobře spolu nevycházeli. I proto Helena, která syna přežila, nechtěla, aby její dědictví připadlo vnučkám a snaše.

Podle deníku Blesk si Helena dokonce chtěla vzít za muže přítele Václava Glazara. Protože k tomu ale nedošlo a Helena před smrtí nesepsala závěť, vše dostaly vnučky. Chalupu, tantiémy, šperky i honorář za poslední knihu. Poslední přání Heleny tak splněno nebylo.

Článek Helena Růžičková uměla věštit: Předpověděla katastrofy, osudy kolegů, a dokonce i vlastní smrt se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Chtěla se vdát, ale neudělala to

Podle blízkých zdrojů z jejího okolí se prý plánovala znovu provdat za kabaretiéra Václava Glazara (†65), a to proto, aby její majetek nezdědila rodina – konkrétně dcera a její děti. S matkou svých vnuček totiž nevycházela právě dobře, a tak nechtěla, aby z jejího majetku jakkoliv profitovala. Bohužel ke svatbě nedošlo a slavná herečka nesepsala ani žádnou závěť, což vedlo k tomu, že její dědictví nakonec opravdu připadlo vnučkám.

Nezemřela na rakovinu, její tělo to prostě nezvládlo

S rakovinou bojovala statečně přes dva roky a chvíli to dokonce vypadalo, že ji porazí. Její oddaní fanoušci už proto začínali opatrně slavit a těšili se na její návrat. Nakonec z toho však nic nebylo. Helena Růžičková svůj boj bohužel prohrála. Naše redakce ovšem upozorňuje, že podle režiséra Zdeňka Trošky herečka nezemřela na nemoc, ale na selhání ledvin, které byly během silné chemoterapie velmi zatíženy a nakonec to nezvládly.

Po její smrti nastal dědický boj — vnučky získaly chalupu ve Slatině, tantiémy a šperky, které byly nalezeny pod podlahou kuchyně. Ať už tedy se svým majetkem plánovala herečka udělat cokoliv, nevyšlo jí to.

Další slavní, co zkusili odklonit dědictví

Ovšem nejde o jedinou slavnou osobnost, která nechce nechat dědit rodinu. Například britský herec Daniel Craig se v rozhovoru pro HypeBeast nechal slyšet, že je mu myšlenka na předávání pohádkového majetku potomkům „quite distasteful“, tedy vysloveně odporná. Podle něj by každý měl hledat vlastní cestu a zajištěná rodina mu v tom opravdu nepomůže. Svůj majetek tak hodlá rozdat ještě za života.

A podobně přemýšlí i producent a porotce talentových soutěží Simon Cowell, který pro Showbiz Cheat Sheet řekl, že svému synovi Ericovi rozhodně nechce předávat žádný majetek. „Vaše dědictví jsou vaše znalosti, zkušenosti a schopnost dělat věci po svém. To je to, co mu chci předat,“ vysvětlil. I on tak plánuje investovat do charity.

Článek Helena Růžičková dělala všechno pro to, aby její milionové jmění nepřipadl rodině. Chtěla se dokonce znovu provdat se nejdříve objevil na VIPživot.cz.