Legendární natáčení filmu Homolka a Tobolka: Kvůli Růžičkové se scény musely opakovat. Do Krkonoš se ani nedojelo

Film Homolka a Tobolka patří k nejzajímavějším dílům celé trilogie. Nabízí nejen humor, ale i výpověď o tehdejší době.

Zdroj fotografie: Česká televize

Komedie Homolka a Tobolka z roku 1972 poslala známou pražskou rodinu tentokrát do zasněžených Krkonoš, jak si redakce VIPživot vzpomíná. Tam se Ludva, Heduš, děda a další snaží užít si levnou zimní rekreaci a zároveň spolu tak nějak vyjít se ctí.

Vznik třetího příběhu pražské rodiny nebyl snadný

Naše redakce zjistila, že tato změna prostředí dodala celému snímku nový drive i řadu dnes už legendárních scén. Film má však podle nás v dnešní době hodnotu i jako dobový dokument, protože ačkoli se odehrává v Krkonoších, interiéry vznikaly v pražské Hostivaři. Dodnes si tak můžete prohlédnout rekreační dům Dukla v původní podobě apod. A mezi fanoušky uniklo i několik opravdu povedených historek.

Dvě věty a jedna píseň

O nejzábavnější momenty se staral kulturní referent v podání Jiřího Hrzána. Ten si své místo v historii vybojoval dvěma větami: „To je horor.“ a „To je výborný.“ Pamatujete? Přesto se jeho hláškám smějeme dodnes.

Stejně výrazně se zapsala i písnička „Buďme na sebe hodní“, kterou pro film vytvořili Karel Mareš a Zdeněk Borovec a nazpíval ji Karel Černoch. Je velmi zajímavé, že i když tahle skladba vznikla přímo pro potřeby snímku, později zlidověla.

Návštěvnost, herci a příběhy z natáčení

V tehdejších kinech vidělo film na 500 000 diváků. Z dnešního hlediska je to opravdu nevídaný úspěch, a to i přesto, že šlo o nejméně navštěvovaný díl trilogie.

Jednou ze zajímavých linií je i příběh skokana Pepíka, kterého hrál skutečný lyžař Petr Kakeš. Ten později emigroval do USA a stal se rekordmanem v rychlostním lyžování. Další dochovaná historka z natáčení už tolik zajímavá není. Pochází od Marie Šebánkové, ženy představitele dědy Homolky, která líčila své kamarádce: „…Máňo, už mi nikdy nic neposílej! Kotlety sež…snědla Růžičková, Hrzán prochl…propil tři stovky…“

S Helenou bylo vůbec natáčení velmi zajímavé. Kolegové například dodnes vzpomínají na to, že dokázala rozesmát celý štáb doslova kdykoli si umanula. Třeba při práci na trilogii „Slunce, seno…“ prý neustále improvizovala, takže režisér Troška musel některé scény točit několikrát. Ale nenechte se mýlit, ne kvůli nějaké chybě, ale prostě proto, že se všichni smáli tak, že nebyli schopní pokračovat.

A když natáčela některé fyzicky náročné scény, často dodávala: „Nebojte, já to ustojím,“ a ustála, i když to občas bylo opravdu tak tak.