Herečka, po které neštěkne ani pes. Dvořák jednou větou vyřídil Růžičkovou a zavřel jí na roky dveře na obrazovku

Helena Růžičková si v 70. letech vyslechla od šéfa televizní zábavy Vladimíra Dvořáka verdikt, který jí na roky zablokoval cestu na obrazovku.

Zdroj fotografie: Česká televize

Příběh má dvě roviny. Ta první je osobní: herečka versus muž, který v normalizační Československé televizi rozhodoval o tom, kdo se objeví v zábavných pořadech. Ta druhá je systémová a daleko znepokojivější: v tehdejší ČST stačila jedna osobní averze člověka ve správné funkci, aby se proměnila v profesní trest. Růžičková to zažila na vlastní kůži.

Čtyři hodiny v předsálí a věta přes zavřené dveře

Přesné okolnosti prvního střetu se liší podle toho, kterou verzi Heleniny vzpomínky čteme. Podle jedné z nich řekla Dvořákovi na společenské akci od plic, co si o něm myslí. Podle detailnější verze, kterou přinesl Aha, se Růžičková po konfliktu pokusila situaci urovnat a čtyři hodiny čekala v předsálí Dvořákovy kanceláře. Místo pozvání dovnitř uslyšela přes dveře větu, která se jí vryla do paměti: „Ta tlustá Růžičková si klidně může hrát, stejně je to herečka třetí kategorie, po které neštěkne ani pes.“

Co přesně na oné akci Dvořákovi řekla, se nikdy veřejně nedozvěděli ani diváci, ani kolegové. Růžičková to později shrnula jen tím, že mu řekla, co si o něm myslí. Výsledek byl každopádně jednoznačný: televizní stopka.

Muž, který držel klíče od obrazovky

Vladimír Dvořák nebyl jen oblíbený moderátor Televarieté. Od 1. července 1968 stál ve vedení zábavné redakce ČST a na pozici šéfredaktora Hlavní redakce zábavných pořadů setrval až do 30. listopadu 1976. Osm let v čele redakce, která určovala podobu televizní zábavy pro miliony diváků.

V normalizační ČST přitom platila jasná pravidla: vedení redakcí nejen schvalovalo scénáře, ale posuzovalo i návrhy účinkujících. Šéfredaktor mohl z obsazení vyškrtnout kohokoli, kdo byl „v nemilosti“, ať už z politických, nebo ryze osobních důvodů. Studie Petra Bednaříka o programu Československé televize v letech 1972–1977 popisuje systém, v němž ideově tematické plány, konzultace s aparátem ÚV KSČ a rozhodnutí vedení redakcí tvořily trojitý filtr. Projít jím bez osobní přízně klíčových lidí bylo obtížné.

Dvořák tedy nemusel vydávat žádný formální zákaz. Stačilo, aby Růžičkovou prostě neprosadil, nebo ji škrtl z návrhů, které mu přistály na stole. V systému, kde neexistoval nezávislý odvolací mechanismus, to fungovalo spolehlivě.

Stopka, která nebyla úplným vymazáním

Jak dlouho stopka trvala? Zdroje se rozcházejí. Některé mluví o dvou letech, jiné obecněji o „několika letech“. Jisté je, že Růžičková z obrazovky na čas skutečně zmizela, přinejmenším z televizních zábavných pořadů, kde Dvořák vládl.

Zdroj fotografie: Česká televize

Důležitý je ale kontext: stopka se týkala především televize. Filmografie z Národního filmového archivu, která nás v Redakci VIPŽivot zajímala, ukazuje, že Růžičková v 70. letech rozhodně nepřestala hrát. Objevila se v Třech oříšcích pro Popelku (1973), v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976), v Adéle ještě nevečeřela (1977) i v Což takhle dát si špenát (1977). Film a televize byly v tehdejším Československu dva odlišné světy s odlišnými rozhodovacími strukturami. Dvořák měl moc nad jedním z nich.

Přesto, ztráta televize znamenala ztrátu kontaktu s miliony diváků. A v době, kdy neexistoval internet ani sociální sítě, byla televizní obrazovka tím nejcennějším prostorem, který herec mohl mít.

Přímluva, která měla váhu

Stopku nakonec podle Růžičkové prolomila Jiřina Švorcová. A právě to vypovídá o systému stejně výmluvně jako samotný konflikt. Švorcová nebyla jen populární herečka, od roku 1972 předsedala Svazu českých dramatických umělců a od roku 1976 zasedala v ÚV KSČ. Její slovo mělo v normalizační kultuře váhu, která daleko přesahovala herecký cech.

Že k prolomení stopky byla potřeba přímluva osoby s takovým politickým zázemím, podle nás nejlépe ilustruje, jak hluboce osobní rozhodnutí jednoho šéfredaktora mohlo zasáhnout do kariéry. Růžičková nepotřebovala jen talent a diváckou přízeň. Potřebovala patronku s členskou legitimací ve správném orgánu.

Dvě vzpomínky, jeden systém

Zajímavé je, jak odlišně na Dvořáka vzpomínají různí lidé z branže. Jiřina Bohdalová ho označila za „anděla strážného“ a jednu z nejdůležitějších bytostí svého života. Růžičková ho líčila jako člověka, který rozhodoval, kdo si na obrazovce „škrtne“ a kdo ne. Obě vzpomínky mohou být pravdivé současně, a právě v tom je jádro příběhu. V systému, kde jedna funkce spojovala umělecký vkus s institucionální mocí, záleželo na tom, na které straně osobních sympatií jste stáli.

Dvořák z pozice šéfredaktora odešel 1. prosince 1976, kdy se stal řadovým dramaturgem. Zemřel 28. prosince 1999. Růžičková svou verzi příběhu vyprávěla až později, kdy už nebylo, koho se bát. Systém, který její stopku umožnil, ale přežil v paměti jako připomínka toho, co se stane, když o kariéře rozhoduje nikoli talent, ale nálada správného člověka ve správné kanceláři.