Syn se o ni nemohl starat, sama už to nezvládala. Yvetta Simonová popsala, jak v 97 letech přijala domov seniorů

Yvetta Simonová po šesti týdnech zkušebního pobytu utekla domů. Za pár hodin volala zpátky, sama už to nedala.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jedna z nejslavnějších českých zpěvaček poválečné éry Yvetta Simonová ještě po devadesátce stála na pódiu. VIP život připomíná, že v roce 2023 se zapsala do České knihy rekordů za více než osmdesátiletou kariéru. Jenže pak narazila na hranici, kterou nepřekoná ani vůle, ani talent. Přestala bezpečně zvládat léky, bála se bez pomoci do sprchy a v horších dnech sotva vstala z postele. Její syn Tomáš Spurný, ředitel pražského Divadla U Hasičů, jí po dvou těžkých operacích nemohl zajistit nepřetržitou péči. Léto 2024 se tak stalo zlomem, po kterém Simonová přijala adresu, na kterou se nikdy nechystala: Domov pro seniory Háje v Praze.

Šest týdnů, útěk a telefonát

Začalo to opatrně. Začátkem července 2024 nastoupila Simonová do domova „na zkoušku“. Chtěla si ověřit, jestli to zvládne psychicky, fyzicky už věděla, že sama to doma nezvládá. Po šesti týdnech ale odešla. Chtěla zpátky na Hadovku, do svého bytu, ke svému klavíru. Jenže realita se nedala přesvědčit. Během několika hodin zjistila, že sama nezvládne ani základní rutinu dne. Zavolala do zařízení a požádala o návrat. Podle iDNES se vrátila jako žena, která si přiznala, co se děje. „Už to prostě není ono,“ řekla v rozhovoru při svých 96. narozeninách v listopadu 2024. A dodala větu, která v sobě nese víc než jen slovní hříčku: „Jsem v háji. V Hájích.“

Simonová nikdy nemluvila o konkrétních diagnózách. Popsala ale tři velmi konkrétní problémy, které ji donutily vzdát se samostatného bydlení:

• Léky. Zapomínala, které má kdy brát. U člověka ve věku 95+ to není drobnost, je to bezpečnostní riziko.
• Hygiena. Bála se sama osprchovat. Kluzká vana, nestabilní nohy, žádná pomoc na dosah.
• Rovnováha. Často ztrácela stabilitu při chůzi, v horších dnech pro ni bylo problém vůbec vstát.

Syn Tomáš Spurný, sám po dvou vážných operacích, jí nemohl zajistit celodenní dohled. Pracovní vytížení v divadle a vlastní zdravotní stav to vylučovaly. Nejde o příběh o „odložení“, jde o příběh o tom, kdy člověk přestane být v bezpečí sám se sebou.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Mezi spokojeností a steskem

Když se na podzim 2024 ptali novináři, jak se jí v domově žije, odpověď nebyla jednoznačná. „Tady člověka prostě zachrání,“ řekla. Zároveň ale přiznala, že si zvyká těžce, není ve svém prostředí a strašně jí chybí publikum a lidé. Doma už neotvírala klavír. O zpěvu nechtěla slyšet. O rok později se obraz posunul. Přítel Zdeněk Barták popsal její život v domově pro Prima Ženy takto: má vlastní pokoj, je tam obdivovaná, občas si zazpívá. Profesionální kariéra skončila, ale kontakt s hudbou úplně ne. Barták si přál, aby se dožila stovky.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Spokojenost a stesk u ní existují vedle sebe. Praktickou stránku pobytu hodnotí pozitivně, je v bezpečí, má péči, nemusí se bát sprchy ani zapomenutého léku. Emoční rovina je jiná. Chybí jí svět, ve kterém žila sedm desetiletí: pódia, aplaus, kavárny, ve kterých se dalo sedět celé odpoledne. Místní kavárna v domově „není pravá kavárna“, posteskla si.

Co její příběh říká ostatním

Příběh Yvetty Simonové není o selhání systému ani o tragédii slavné ženy. Je o momentu, který čeká většinu z nás nebo našich blízkých, o chvíli, kdy důstojnost znamená přijmout pomoc dřív, než se stane něco nezvratného. Simonová to udělala. Ne hned, ne snadno, ale udělala to. Žena, která celý život stála před mikrofonem, teď sedí ve vlastním pokoji v Hájích, občas si tiše zazpívá a jednou za čas si nechá odvézt na čínské jídlo. Není to koncertní sál. Ale je to bezpečí.