Olgu milovali všichni, Dagmar nikdo nechtěl. Havlová potřebovala roky, než ji Česko přestalo srovnávat s její předchůdkyní
Mezi smrtí Olgy Havlové a svatbou Václava Havla s Dagmar Veškrnovou uplynulo pouhých jedenáct měsíců. Česko to nedokázalo odpustit.
Obsah článku
Na Pražském hradě se 4. ledna 1997 odehrál tichý obřad, který spustil jednu z nejdelších veřejných kontroverzí porevolučního Česka. Václav Havel si bral herečku Dagmar Veškrnovou, o sedmnáct let mladší ženu, kterou většina národa znala z televizních obrazovek, ne z disentu. Olga Havlová zemřela 27. ledna 1996 a za necelý rok po její smrti stála vedle prezidenta nová první dáma. Průzkumy zaznamenaly okamžitý otřes: u dvou třetin obyvatel Havlova popularita kvůli novému manželství klesla. Dagmar Havlová vstupovala do role, kterou si nevybrala, v čase, který si nevybrala, a proti měřítku, které nemohla splnit.
Olga jako nedotknutelný etalon
Aby člověk pochopil sílu odmítnutí, musí nejdřív pochopit sílu originálu. Olga Havlová nebyla jen manželka prezidenta. Byla jeho oporou v disentu, ženou, která s ním sdílela pronásledování, výslechy i roky odloučení. Už v roce 1990, pár měsíců po revoluci, založila Výbor dobré vůle, který se zaměřil na lidi se zdravotním postižením, opuštěné a diskriminované, na případy, kterých se neujala žádná jiná organizace. V roce 1995 ji veřejnost v průzkumu označila za nejvýznamnější ženu republiky.
Ladislav Špaček, který jako mluvčí prezidenta obě první dámy zažil zblízka, ji popsal jako ztělesnění skromnosti a síly osobnosti. Olga podle něj nevytvořila jen charitativní organizaci, vytvořila samotný český archetyp první dámy. Spojila Hrad s konkrétní pomocí a udělala to s intuicí, bez stylizace, bez potřeby být vidět. Když v lednu 1996 zemřela, odešla žena, kterou národ vnímal téměř jako morální instituci. A právě proti této instituci se měla za necelý rok postavit herečka z televizních seriálů.
Jedenáct měsíců, které změnily všechno
Havel sám později vysvětloval, že mu Olga před smrtí říkala, aby nezůstával sám, aby se brzy znovu oženil. Věděla, že sám být nemůže. Jenže veřejnost neslyšela Olžinu prosbu, viděla jen rychlost. Jedenáct měsíců a osm dní mezi pohřbem a svatbou. Pro mnohé to bylo příliš brzy. Špaček zpětně říká, že problém nebyl jen v načasování. Havel chtěl Dagmar okamžitě uvést do veřejného prostoru, chtěl ji mít viditelně po svém boku. Jenže veřejnost se podle Špačka nejprve musela „smířit s tím, že zmizela ta absolutně dokonalá Olga“. Dagmar měly být dopřány první měsíce v ústraní. Nestalo se.
Místo toho přišel bulvární tlak, kritika vzhledu, věkového rozdílu, chování. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR zaznamenal, že v roce 1998 si 55 procent obyvatel přálo Havlovu rezignaci, a nepřijetí Dagmar na Hradě patřilo mezi faktory tohoto propadu. Nešlo přitom jen o dvě ženy. Šlo o střet dvou úplně odlišných modelů první dámy. Olga představovala model disidentský: skromnost, charita, osobní autorita získaná utrpením. Dagmar přicházela s modelem, který Česko neznalo, známá tvář z populární kultury, viditelná, aktivní, v roli, kde se od ní očekávalo, že bude částečně suplovat neexistujícího ombudsmana a vyřizovat občanské žádosti o pomoc. Srovnání nebylo fér, ale bylo nevyhnutelné.
Roky, než se obraz otočil
Přesný okamžik zlomu neexistuje. Špaček mluví o tom, že „trvalo to pár let, než si Dagmar Havlová své postavení vydobyla a uhájila“. Odhadujeme, že šlo o druhou polovinu devadesátých let až začátek nového tisíciletí, tedy několik let tvrdého veřejného tlaku. Co nakonec změnilo optiku, nebyla žádná stylistická proměna ani mediální kampaň. Byly to Havlovy nemoci. Veřejnost viděla Dagmar, jak stojí po boku vážně nemocného prezidenta, jak pečuje, jak zůstává. ČT24 to zpětně shrnula jednou větou: „Čtrnáct let společného manželství nakonec Čechy přesvědčilo o smyslu tohoto vztahu.“ Z mediální postavy, která nahradila národní ikonu, se postupně stala konkrétní pečující osoba. A to byl jazyk, kterému česká veřejnost rozuměla.
Od stínu k vlastnímu odkazu
Po Havlově smrti v prosinci 2011 se Dagmar Havlová nestáhla do ústraní. Naopak, převzala plnou odpovědnost za Nadaci VIZE 97, kterou spolu s Havlem založila už v roce 1997, tedy ve stejném roce, kdy čelila nejtvrdší vlně odmítnutí. Dnes nadaci vede jako předsedkyně správní rady a její záběr je výrazně širší než Olžin Výbor dobré vůle: kultura, vzdělávání, zdravotnictví, Pražská křižovatka, prevence kolorektálního karcinomu, pomoc obětem domácího násilí, stipendia. V roce 2026 nadace připravuje akce k nedožitým devadesátým narozeninám Václava Havla, je oficiálním neziskovým partnerem 60. ročníku karlovarského festivalu a provozuje interaktivní instalaci „Zeptej se Václava Havla“.
Po celém Česku stojí více než 42 Laviček Václava Havla. Sama Dagmar Havlová veřejně zdůrazňuje, že se dlouhodobě věnuje právě práci v nadaci, ne v Knihovně Václava Havla, což jsou dvě samostatné a na sobě nezávislé organizace. Z ženy, kterou Česko nechtělo přijmout, se stala žena, která Havlův odkaz denně udržuje při životě. Cesta tam trvala roky a stála víc, než si většina kritiků z roku 1997 dokázala představit. Srovnávání s Olgou možná nikdy úplně nezmizelo, ale přestalo být tím jediným, co o Dagmar Havlové říkáme.
VIPživot.cz
Právě teď
VIPživot.cz
Právě teď
VIPživot.cz
Právě teď
