Vorlíček chtěl po okupaci emigrovat, nakonec zůstal a natočil Popelku. Šafránkové do konce života neodpustil
Jedno otočení auta na západoněmecké silnici rozhodlo o tom, že česká kultura má svou nejslavnější pohádku.
Obsah článku
Václav Vorlíček měl v létě 1968 rozjetou americkou kariéru. V New Yorku přepisoval se scenáristou Stuartem Hamplem hollywoodský remake své komedie Kdo chce zabít Jessii?, práva koupil producent William „Bill“ Snyder a československý Filmexport celou věc zprostředkoval. Pak přijely tanky. Projekt padl, zahraniční trajektorie se rozpadla a Vorlíček poprvé vážně zvažoval, že z Československa odejde. Neodešel. A právě proto existuje film, který o Vánocích sledují miliony diváků od Prahy přes Berlín až po Oslo.
Americký sen, který skončil v srpnu
Příběh Vorlíčkova téměř-odchodu začíná paradoxně úspěchem. Komedie Kdo chce zabít Jessii? z roku 1966 zaujala natolik, že Snyder získal práva na remake. Vorlíček s Milošem Macourkem odletěli do New Yorku, kde s Hamplem pracovali na novém scénáři. Podle rozhovorů nahraných pro Národní filmový archiv šlo o reálnou šanci vstoupit do americké produkce, ne jako festivalová kuriozita, ale jako komerční režisér komedií.
Srpnová okupace všechno smetla. Remake se nikdy nerealizoval. A Vorlíček stál před otázkou, kterou si v těch měsících kladly tisíce českých tvůrců: zůstat, nebo odejít?
Dva němečtí režiséři a jedno rozhodnutí
Vorlíček se skutečně vydal na západ. V knize Pane, vy jste režisér! popsal, jak v Západním Německu zjišťoval, jestli by tam mohl točit. Odpověď dostal rychle a nemilosrdně, dva tamní režiséři mu otevřeně řekli, že se sami „fackují o práci“. Pro cizince bez kontaktů a jazyka by prostor pro komedie prakticky neexistoval.
Nebyla to loajalita k režimu, co ho přimělo vrátit se. Byl to chladný profesní kalkul. Doma měl zázemí, štáb, herce, kteří rozuměli jeho humoru, a hlavně realistickou vyhlídku, že bude pravidelně točit. Venku by měl svobodu, ale možná žádnou kameru. Otočil auto a jel zpátky.
Zpětně se to jeví jako jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v dějinách české populární kultury. Bez něj by v roce 1973 velmi pravděpodobně nevznikly Tři oříšky pro Popelku, česko-německá koprodukce, kterou podle některých zdrojů původně odmítl režírovat Jiří Menzel.
Popelka, která dobyla půl Evropy
Vorlíčkova Popelka nebyla klasická pasivní princezna čekající na záchranu. Jezdila na koni, střílela z kuše, o prince usilovala aktivně. V kontextu východoevropské pohádkové produkce sedmdesátých let šlo o neobvykle emancipovanou hrdinku, a právě to z filmu udělalo nadčasový titul.
Německý kult kolem Popelky není fráze. DEFA-Stiftung ji řadí mezi kultovní koprodukce pevně spjaté s německou vánoční tradicí. Na zámku Moritzburg, kde se natáčelo, běží pravidelná výstava a o Vánocích film opakovaně plní televizní program. V Norsku je situace ještě výmluvnější: na NRK se Popelka stala štědrovečerním rituálem, v roce 2021 měla podle Store norske leksikon 932 tisíc diváků, v zemi s pěti miliony obyvatel číslo, které mluví samo za sebe. Norové dokonce natočili vlastní remake.
Pro srovnání: český film má v zahraničí i festivalovou prestiž, Ostře sledované vlaky získaly Oscara za rok 1967. Ale Popelka funguje jinak. Není to jednorázová pocta, je to každoroční rituál. A v České televizi se v roce 2023 dvakrát dostala do pětice pořadů s nejvyšší diváckou spokojeností, 24. i 26. prosince.
Schůzka, která zničila přátelství
Poslední kapitola Vorlíčkova příběhu je hořká. Režisér a jeho nejslavnější herečka Libuše Šafránková spolu přestali mluvit, a důvod nebyl politický ani umělecký v širším smyslu. Šlo o jednu konkrétní schůzku.
Vorlíček domluvil setkání s berlínskou novinářkou, která chtěla rozhovor s představitelkou Popelky. V Německu, kde byl film kulturní institucí, to mělo váhu. Režisér dorazil na místo s redaktorkou a dalším doprovodem. V tu chvíli mu Šafránková zavolala, že jí „do toho něco přišlo“, a bez dalšího vysvětlení zavěsila.
Vorlíček to označil za „podraz“. Zvlášť ho zasáhlo načasování, krátce předtím o ní dlouze a pochvalně hovořil v dokumentu k jejím šedesátinám. Epizodu nebral jako drobnou pracovní nepříjemnost, ale jako osobní zradu. Sám později přiznal, že ji nekontaktoval ani v době její vážné nemoci. Doložené veřejné vyjádření Šafránkové ke sporu se nepodařilo dohledat, její strana příběhu zůstává neznámá.
Dědictví jednoho otočení na silnici
Vorlíčkův odkaz žije dál, a ne jen ve vánoční nostalgii. Arabela běžela na ČT 😀 ještě v prvních měsících roku 2025, kompletních třináct dílů pro novou generaci dětí. Popelku si na iVysílání nepustíte, Česká televize nemá online práva, ale v televizním programu zůstává nedotknutelná.
Celá ta linie české rodinné fantasy a pohádkové poetiky visela na jednom momentu: na režisérovi, který v Západním Německu zjistil, že svoboda bez kamery pro něj nemá cenu. Vrátil se, točil dál a vytvořil film, který přežil režim, ve kterém vznikl. To je víc, než co dokáže většina emigrací.
VIPživot.cz
Právě teď
Ani korunu, řekli Chantal Poullain na úřadě. Důchodový věk sice má, penzi ale dostane až v 86 letech
VIPživot.cz
Právě teď
VIPživot.cz
Právě teď
VIPživot.cz
Právě teď
