Bez muziky bych umřel, z jeviště mě budou muset sestřelit. Václav Neckář se po smrti syna vrátil na pódium

Dva měsíce po smrti jediného syna Václava vystoupil třiaosmdesátiletý zpěvák 26. října v pražské Hybernii, v komorním formátu, který si zvolil už dávno před tragédií.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když Václav Neckář na jaře v rozhovoru pro Novinky řekl, že patří na pódium a chce na něm zemřít, nikdo netušil, jak brzy ta slova dostanou nový rozměr. 24. srpna zemřel jeho jediný syn Václav mladší. Bylo mu dvaapadesát let, příčinou byla infekce, podle manažera Karla Jiříčka pravděpodobně způsobená streptokokem. Zpěvák se uzavřel doma, před světem ztichl. A přesto, tři dny po svých třiaosmdesátých narozeninách, vstoupil znovu na jeviště. Ne s velkou rockovou show, ne s plnou sestavou Bacilů. S malou akustickou kapelou, s baladami a s vyprávěním.

Syn, který držel otce na jevišti

Smrt Václava Neckáře mladšího neznamená jen rodinnou tragédii. Znamená ztrátu člověka, bez kterého by otcovy koncerty po roce 2002 možná vůbec neexistovaly. Po mozkové mrtvici se Neckář musel znovu učit mluvit, číst, pamatovat si texty. Syn mu vyrobil speciální čtecí zařízení pro jeviště, staral se o jeho obsluhu, zajišťoval technickou podporu při vystoupeních. „Mám v něm velkou oporu,“ řekl o něm zpěvák už v roce 2010.

Ta opora nebyla jen emocionální. Ještě v posledních letech syn pomáhal i ve studiu, podílel se na technickém oddělení starého vokálu pro znovuoživenou skladbu „Píseň pro mne“, starou téměř šedesát let. Když teď Neckář vstoupí na pódium Hybernie, bude to poprvé bez člověka, který mu dekády doslova držel záda.

Kapela, která nevznikla ze dne na den

Projekt Václav Neckář a přátelé vznikl už na podzim 2024, veřejně se představil v prosinci téhož roku. Kytarista Tomislav Zvardoň, baskytarista Miloš Rábl a bubeník Jaroslav Petrásek, tři muzikanti z poslední sestavy Bacilů, tvoří jádro. Večerem provází a na doprovodnou kytaru hraje Jan Hlaváč.

Rozdíl oproti dřívějšku je zásadní. Stačí si vzpomenout na galakoncert k osmdesátinám v téže Hybernii v roce 2023: Bacily rozšíření o smyčcové kvarteto Quartissimo, dívčí sbor Fčeličky, velká produkce. Dnešní podoba je jiná:

• Akustické kombo tří hráčů místo plné rockové sestavy
• Důraz na balady, vyprávění a intimní kontakt s publikem
• Bez bratra Jana Neckáře, který z pódia odešel

Právě tento lehčí formát dává podle nás větší smysl než demonstrace fyzické výdrže. Neckář nepotřebuje dokazovat, že zvládne dvouhodinovou rockovou show. Potřebuje prostor, kde může zpívat a být blízko lidem, kteří ho chtějí slyšet.

Dva návraty, dvě různé rány

Neckářova kariéra má zvláštní symetrii zlomů. Redakce VIPŽivot připomíná, že po mrtvici v roce 2002 následovala téměř dvouletá rehabilitace, a pak velký comeback ve vyprodané Lucerně v roce 2004. Tehdy šlo o návrat po nucené pauze, o důkaz, že tělo ještě slouží.

Teď je situace jiná. Fyzicky Neckář koncertoval ještě na jaře, nový projekt běžel. Pauza trvá jen dva měsíce. Ale rána je hlubší, protože nejde o vlastní tělo, ale o ztrátu člověka, který byl součástí toho těla na jevišti. Návrat po mrtvici byl comeback. Návrat po smrti syna je pokračování, s dírou, kterou nikdo nezaplní.

Koncert nesl název „Dvě legendy na jednom pódiu“. Neckář sdílel večer s Petrem Spáleným, kterého doplnila Miluška Voborníková. Začátek byl v 18:30 v Divadlo Hybernia na náměstí Republiky. Nešlo o samostatný velký galakoncert, ale o sdílený dvouhodinový večer. Pro Neckáře to byl měkčí vstup zpátky: kratší blok, menší aparatura, publikum, které přišlo s vědomím kontextu.

Proč zrovna pódium

„Bez muziky bych umřel,“ ta věta nezazněla po synově smrti. Neckář ji říkal dávno předtím, jako popis vlastního fungování, ne jako reakci na tragédii. Koncerty jsou pro něj „největší hnací motor“, fanoušci ho „nabíjejí energií“. Po roce bez hraní, který následoval po odchodu bratra z pódia, sám přiznal, že nehraní pro něj bylo těžké.

Dá se namítnout, že dva měsíce po smrti syna je brzy. Dá se ale taky říct, že člověk, který přežil mrtvici a dvacet let se na jeviště vracel navzdory všemu, ví líp než kdokoli jiný, co potřebuje.