Našli ho v opuštěném domě těsně před demolicí. Bratr Věry Špinarové měl prasklou lebku, ale policie nikoho neobvinila

Štědrý den 1980. V prázdném smíchovském činžáku čekajícím na odstřel ležel třicetiletý muž s proraženou lebkou. Případ byl uzavřen bez obvinění.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Lubomír Špinar, bratr zpěvačky Věry Špinarové, cestoval z Prahy domů na Vánoce. Na nádraží nedorazil. Podle pozdějšího veřejného líčení jeho sestry ho v opuštěném domě našel střelmistr při poslední obchůzce před plánovanou demolicí, údajně jen minuty předtím, než měla budova jít k zemi. Lubomír ještě žil, ale nebyl při vědomí. Převezli ho. Ne na chirurgii. Na záchytku.

Nález, záchytka, kóma

Rekonstruovat poslední hodiny Lubomíra Špinara lze dnes výhradně z toho, co o nich veřejně řekla jeho sestra. Klíčovým zdrojem je pořad 13. komnata odvysílaný Českou televizí 21. prosince 2007, tedy dvacet sedm let po události. Pozdější články v bulvárních médiích její výpovědi převážně jen přepisují a recyklují.

Podle Věřina líčení byl Lubomír po nálezu považován za opilého nebo agresivního pacienta. Skončil na protialkoholní záchytné stanici, teprve poté v nemocnici, patrně na Bulovce. Tam upadl do kómatu. Lékaři následně konstatovali těžké poranění hlavy: prasklou, podle některých přepisů „natřikrát proraženou“ lebku od tupého předmětu. Lubomír Špinar zemřel, aniž se probral.

Záchytné stanice fungovaly v Československu od roku 1951 a v roce 1989 jich existovalo 34 po celé zemi. Jejich účelem byl krátkodobý pobyt akutně intoxikovaných osob. Jak často v praxi docházelo k záměně těžce zraněného člověka za opilého, statistiky nedokládají. V případě Lubomíra Špinara ale právě tato záměna mohla stát kritický čas.

Co řekla rodina a co řekla policie

Věra Špinarová o bratrovi mluvila jako o nejbližším člověku. „Jako dvě spojené nádoby,“ citují ji pozdější texty. Byla přesvědčená, že Lubomíra někdo napadl. Poukazovala na charakter zranění: poranění tupým předmětem, chybějící doklady, místo nálezu ve sklepních prostorách demoličního objektu poblíž cesty na nádraží.

Oficiální závěr, jak ho rodina prezentovala veřejnosti, zněl jinak: Lubomír si zranění způsobil sám. Případ byl uzavřen bez obvinění konkrétní osoby. Žádný pachatel, žádná identifikovaná zbraň. Rodinu podle Věřiných slov k tělu na soudním lékařství nepustili. Proč, zůstává nedoložené; rešerše nenašla ani tehdejší soudnělékařský protokol, ani pravidlo, které by takový postup vysvětlovalo nebo ospravedlňovalo.

Tady je podstatné rozlišení: nic z výše uvedeného není doloženo policejním spisem ani archivním záznamem přístupným veřejnosti. Vše pochází z Věřina svědectví, poprvé uceleně předneseného v 13. komnatě v roce 2007. To neznamená, že zpěvačka lhala. Znamená to, že příběh má jediný veřejný zdroj, a tím je paměť rodiny.

Proč dnes nelze případ snadno znovu otevřít

Odložená věc v českém trestním právu nepředstavuje překážku věci rozhodnuté. Při nových skutečnostech nebo důkazech lze prověřování obnovit, to výslovně potvrzuje i Ústavní soud ve svých materiálech k účinnému vyšetřování. Teoreticky by tedy někdo mohl podat podnět a policie by musela posoudit, zda existuje nová okolnost.

Jenže po více než čtyřiceti letech naráží jakýkoli pokus na tvrdou zeď promlčení. Český trestní zákoník sice zná výjimku pro některé činy spáchané v letech 1948–1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politickou perzekucí, ale smrt Lubomíra Špinara do tohoto rámce automaticky nespadá. Bez prokázaného pachatele a bez vazby na státní represi by případné trestní stíhání s největší pravděpodobností nebylo možné.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Věra Špinarová ® (@officialveraspinarova)

Dnešní procesní standardy se od roku 1980 posunuly zásadně. Redakce VIPŽivot zaznamenala, že Policie ČR dnes výslovně garantuje obětem a pozůstalým právo na informace, odbornou pomoc a aktivní účast v řízení. V roce 1980 nic takového neexistovalo. Rodina Špinarových se ocitla v situaci, kdy nedostala srozumitelnou odpověď, a neměla žádný procesní nástroj, jak si ji vynutit.

Co je na příběhu skutečně znepokojivé

Nejsilnější rovina případu není prokázaná konspirace ani tajemný vrah. Je to systémové selhání v rozpoznání stavu zraněného člověka a minimální informační transparentnost vůči rodině. Muž s proraženou lebkou byl klasifikován jako opilec. Čas, který strávil na záchytce místo na neurochirurgii, mohl být rozhodující. Věra Špinarová později citovala lékařské sdělení, že i při včasné záchraně by měl Lubomír trvalé následky, ale včasné rozpoznání těžkého poranění hlavy by minimálně zvýšilo šanci na specializovanou péči.

Příběh má i konkrétní umělecký otisk. Píseň Holubí pírko, k níž Věra napsala text, bratrovi věnovala. Roky neslavila Vánoce. „Změnilo mi to celý život,“ řekla. Zemřela 26. března 2017, aniž se kdy dozvěděla, co přesně se té vánoční noci na Smíchově stalo.

Když se někdo potácí, nemusí být opilý

Případ Lubomíra Špinara je čtyřicet let starý, ale situace, která ho spustila, se může opakovat kdykoli. Člověk se zmateně potácí, nesrozumitelně mluví, padá. Okolí předpokládá opilost. Přitom může jít o úraz hlavy, mozkovou příhodu nebo vnitřní krvácení. Národní zdravotnický informační portál doporučuje při zmatenosti, poruše řeči, zjevné ráně na hlavě nebo náhlé nestabilitě okamžitě volat 155 nebo 112 a řídit se pokyny dispečera. Pokud je postižený v bezvědomí, ale dýchá: stabilizovaná poloha, kontrola dechu, nic k pití.

Lubomír Špinar leží v rodinném hrobě poblíž Ostravy. Spis, který by řekl, co se mu stalo, veřejně neexistuje. Existuje jen hlas jeho sestry, zaznamenaný kamerou o dvacet sedm let později, a ticho, které ho obklopuje dodnes.