Před kamerou stály poprvé po sedmdesátce. Kelišová a Konopnice neměly jedinou hereckou lekci, přesto si získaly srdce diváků

Dvě ženy z jihočeských Hoštic bez jediné hodiny herectví obsadily role, které Češi citují dodnes. Jejich síla byla v tom, že nemusely nic hrát.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Když Zdeněk Troška v první polovině osmdesátých let chystal komedii Slunce, seno, jahody, nechodil pro dvě klíčové vedlejší postavy do castingových agentur. Šel za sousedkami. Marie Pilátová, celý život zakotvená v Hošticích u Volyně, se stala Vlastou Konopníkovou. Marie Švecová, její sestřenice ze stejné vsi, dostala roli báby Kelišové. Ani jedna neprošla dramatickým kurzem, ani jedna předtím nestála před filmovou kamerou. A přesto právě ony drží trilogii pohromadě způsobem, který by školený herec jen těžko napodobil, ne technikou, ale tím, že na plátně zůstaly samy sebou.

Kdy přesně stály před kamerou poprvé

Formulace „po sedmdesátce“ sedí přesně hlavně na Švecovou. Veřejné zdroje se u ní v biografických datech mírně rozcházejí, ale nejčastěji citovaná verze říká, že do filmu vstoupila ve 74 letech. U Pilátové je situace jasnější: narodila se 14. května 1921, první díl se natáčel v roce 1983, bylo jí tedy dvaašedesát. Stále neobvyklý věk na filmový debut, ale o dekádu méně, než se traduje u její sestřenice. Obě ženy každopádně spojuje totéž: před kamerou se ocitly v době, kdy většina lidí dávno žije jen ze vzpomínek na aktivní roky.

Troška nehledal herečky, hledal hotové charaktery

Pilátovou znal Troška odmalička jako sousedku. Zapojoval ji už do svých studentských filmů a věděl, že má za sebou ochotnické divadlo v Hošticích. U Švecové šlo o něco jiného, čistou typovost. Režisér později opakovaně říkal, že „nemusela nic hrát“, stačilo ji zbavit počáteční trémy a nechat fungovat. Pilátová to ve starším rozhovoru pro Aha! popsala střízlivě: naučila se text a zahrála ho, žádnou vědu z toho nedělala. Právě proto výsledek působil tak přirozeně.

To, co divák vnímá jako herecký výkon, je u obou žen z velké části zachycený hotový charakter, místní mluva, venkovský temperament, nenucenost gest. Troška neobjevil herečky. Objevil dvě ženy, které na plátně fungovaly přesně proto, že nikdy herečkami být nechtěly.

Sláva, která přijela přímo do vsi

Po premiéře trilogie se Hoštice proměnily. Lidé začali jezdit do vesnice, aby potkali „opravdovou“ Kelišovou a Konopnici. Švecová si z toho udělala svébytnou roli, podle Troškovy vzpomínky fanoušky sama provázela po obci a ukazovala jim místa z filmu. Pilátová zůstávala střízlivější. I v pětaosmdesáti o sobě mluvila přes zahradu, brambory a každodenní práci, ne přes filmovou slávu. Jiří Lábus na Švecovou vzpomínal jinak než na kolegyni herečku, jako na výbornou kuchařku, která zvala celý štáb k sobě domů na obědy.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Obě ženy zůstaly tam, kde byly celý život. Sláva je nezměnila, jen k nim přivedla lidi zvenčí.

Značka, která funguje i v roce 2026

Že nejde o pouhou nostalgii, dokazují čísla, o která jsme se v Redakci VIPŽivot zajímali. Repríza Slunce, seno, jahody na Nově 19. června 2026 přitáhla 460 tisíc diváků starších patnácti let a byla nejsilnějším titulem večera ve skupině 15–54, jak uvádí data ATO publikovaná na MediaGuru. O týden později následoval druhý díl, začátkem července třetí. Druhý díl trilogie přitom drží pozoruhodný rekord: od premiéry v červnu 1989 do konce roku ho v kinech viděly přes čtyři miliony diváků.

Hoštice samy svou filmovou identitu aktivně drží. Oficiální web obce řadí trilogii mezi hlavní zajímavosti a Jihočeská centrála cestovního ruchu vesnici zahrnuje do materiálů o filmové turistice i v roce 2026. Kdo chce trilogii vidět z gauče, najde první díl na Netflixu, všechny tři pak na Voyo.

Co po nich zůstává

Marie Pilátová zemřela v lednu 2015, Marie Švecová ji předešla o několik let. Žádná z nich se nedožila doby, kdy by viděla, jak jejich hlášky přežívají v memech a jak reprízy stále plní televizní večery. Ale právě to je na jejich příběhu nejsilnější, nepotřebovaly kariéru, agenta ani druhou šanci. Stačilo jim být tím, čím byly celý život: dvěma ženami z jihočeské vesnice, které Troška jen postavil před kameru a nechal být.