Sanitka: Eva Hudečková si oblékla svetr a seriálová kariéra skončila. Cenzura v něm viděla symbol kříže

Šachovnicový vzor na pleteném svetru stačil k tomu, aby z hotového seriálu zmizely celé scény, a herečka se rozhodla, že s televizí končí.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Eva Hudečková si svetr vybrala sama. Nebyl to rekvizitní kus z fundusu Československé televize, ale její vlastní svetr se šachovnicovým vzorem, který měl podle ní vyjadřovat „bludiště“, jímž procházela psychika její postavy, lékařky MUDr. Evy Dolejšové. Jenže na ředitelství televize dorazila stížnost. Někdo v geometrickém vzoru rozpoznal zakódovaný kříž. A mašinérie normalizační kontroly se rozjela. Záběry musely ven, scény se vystřihovaly z hotového materiálu. Pro Hudečkovou to byl poslední impuls k rozhodnutí, které dozrávalo delší dobu: s tímhle „molochem“, jak televizní aparát sama nazvala, už bojovat nechtěla.

Svetr jako bludiště, svetr jako kříž

Sanitka režiséra Jiřího Adamce patřila k nejsledovanějším seriálům osmdesátých let. Příběhy záchranářů z pražské záchranné služby kombinovaly medicínské zápletky s osobními dramaty, a právě ta osobní rovina přitahovala miliony diváků. Hudečková v roli doktorky Dolejšové hledala způsob, jak vnitřní rozpolcenost postavy přenést i do vizuální stránky. Šachovnice na svetru pro ni nebyla dekorace, byl to kostýmní záměr, který měl divákovi napovědět něco o stavu mysli postavy, aniž by padlo jediné slovo.

Stížnost, která přistála na ředitelství, tento záměr přečetla úplně jinak. Šachovnicový vzor prý skrýval náboženský symbol. Kdo přesně stížnost podal a kdo na ředitelství rozhodl o zásahu, veřejně dohledatelné není. Výsledek ale ano: všechny scény, v nichž Hudečková svetr měla na sobě, musely z hotového seriálu zmizet.

Režisér to bolelo, ale nezabojoval

Podle vzpomínek Hudečkové zásah „strašně bolel a mrzel“ i samotného Adamce. Nezabojoval ale. V systému, kde televize fungovala pod přímým stranickým dohledem a kde i zdánlivě nevinný vizuální detail mohl spustit ideologický poplach, nebylo moc prostoru pro odpor. Normalizační cenzura neoperovala jen na úrovni scénářů a témat, zasahovala do hotových děl, zakazovala filmy, vyřazovala lidi z médií. Jak připomíná edukační materiál České televize, vše, co nesplňovalo režimní požadavky, mohlo skončit pod zámkem nebo pod tlakem autocenzury.

U normalizačních seriálů byla typická spíš kontrola obsahu, propagandistické rámování zápletek, „správné“ vyznění postav, ideologicky přijatelní autoři. Případ Sanitky vyčnívá právě tím, že spouštěčem nebyl dialog ani dějová linka, ale vzor na kusu oblečení. Mediální historik Petr Bednařík v analýze pro ČT24 popisuje normalizační seriály jako nástroje propagandy, kde osobní zápletky sloužily jako lákadlo pro diváky, zatímco ideologický rámec hlídala stranická kontrola. Svetr s šachovnicí ukazuje, jak daleko ta kontrola sahala.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Konec herectví, začátek psaní

Pro Hudečkovou nešlo o izolovaný incident. Ke zranění z vystřižených scén se přidal dehonestující dobový tisk. Někdy v polovině osmdesátých let, sama uvádí rok 1984, se rozhodla z herectví odejít definitivně. Festivalový katalog České televize z roku 2022 její odchod označuje jako „rezignaci z politických důvodů“. Přešla ke knihám a scénářům. Po roce 1989 přišly nabídky, dokonce i ze zahraničí, ale Hudečková už byla ponořená do psaní a k herectví se nevrátila. Jak sama říká v rozhovoru pro Marianne, literární a scenáristická práce se stala její novou doménou.

Co dnes uvidíte na obrazovce

Česká televize zařadila Sanitku do nedělní reprízy na ČT1; první díl běžel 12. dubna 2026 v 17:20, závěrečný jedenáctý díl pak 21. června v 17:25. Všech jedenáct epizod je dostupných i v iVysílání. Jde ovšem o standardní archivní verzi seriálu. Protože Hudečková mluví o tom, že záběry se svetrem byly vystřiženy už v době výroby, dnešní vysílání s největší pravděpodobností pracuje právě s touto upravenou podobou. Zda se původní nestříhaný materiál dochoval někde v archivu, veřejně zjistit nelze.

Drobnost, která řekne víc než velké gesto

Normalizace dokázala lámat kariéry zákazem vystupování,zakazováním filmů, vyškrtnutím jména z titulků. Případ Evy Hudečkové je jiný, a možná právě proto výmluvnější. Nikdo jí formálně nezakázal hrát. Stačil svetr, stížnost a nůžky střihače, aby se sama rozhodla odejít. Ten svetr dnes na obrazovce neuvidíte. Ale příběh, který za ním stojí, vypovídá o mechanismech normalizace víc než lecjaký trezorový film.