Rašilov věřil, že alkohol má superschopnost. Pil na smutek i nervy, než zjistil, že za úlevu platí vlastním životem

Saša Rašilov v podcastu Čestmíra Strakatého popsal, proč alkohol roky považoval za jedinou látku, která zvládne vyřešit smutek i napětí najednou, a proč právě tahle iluze je nejnebezpečnější.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když herec Saša rašilov mluví o superschopnosti alkoholu, nemyslí euforii ani divoké večírky. Myslí tím něco mnohem zákeřnějšího: přesvědčení, že existuje jedna jediná substance, po které se cítíte líp, ať už jste na dně, nebo pod tlakem. Smutný a bez energie? Sklenička pomůže. V křeči, v tenzi, s chutí mlátit hlavou do stolu? Sklenička pomůže taky. VIP život zaznamenal, že Rašilova tohle fungování bez zjevné sankce, bez kocovin, s profesí na špičkové úrovni, bez zásahu okolí, utvrzovalo v pocitu, že jede na vítězném voze. Jenže vůz měl skrytou cenu. A tou cenou byl kus života.

Univerzální lék, který neexistuje

Mechanismus, který Rašilov popisuje, je v adiktologii dobře známý: alkohol jako emoční regulátor dvou protikladných stavů. Člověk nepije proto, že chce být opilý. Pije proto, že chce přestat cítit to, co právě cítí. A alkohol mu to na chvíli splní, ať je problém jakýkoli. Právě tahle zdánlivá univerzálnost vytváří iluzi, že látka je spojenec, ne protivník. Rašilov v rozhovoru přiznává, že dlouho neviděl důvod cokoli měnit. Fungoval. Pracoval. Nikdo ho nezastavil, ani doma, ani v práci. A přesně tady leží jádro problému: nejnebezpečnější fáze pití není pád na dno. Je to období, kdy člověk funguje navenek bezchybně, a právě proto si říká, že se ho problém netýká.

O alkoholu Rašilov veřejně promluvil už v červnu v podcastu Bojs na Radio Wave, kde popsal dlouhá léta jako „nekonečnou spirálu zábavy“ a přiznal, že po večírcích nebyl schopný zvednout telefon a uzavíral se do sebe. Zářijový rozhovor téma rozšířil o klíčový pojem: toleranci. Musíte pít pořád a čím dál víc, protože na látku získáváte rezistenci, tak Rašilov shrnuje moment, kdy pochopil, že boj s alkoholem nelze vyhrát. Účinek slábne, dávka roste a alkohol postupně přebírá režii. Kdy přesně přišla stopka, neříká. Média to spojují zhruba s obdobím před osmi lety a s novou rodinnou etapou; dnes žije s manželkou Ludmilou a vychovává děti.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Čestmír Strakatý (@cestmirstrakaty)

Česko, země, kde se pití omlouvá snadno

Rašilovova výpověď zapadá do prostředí, které problémové pití systematicky přehlíží. Podle Úřadu vlády považuje pravidelnou konzumaci alkoholu za přijatelnou třetina dospělých Čechů. Data OECD za rok 2023 řadí Česko s 11,2 litru čistého alkoholu na dospělého na páté místo v Evropské unii. Je tedy tak snadné si roky říkat, že přece pijí všichni a vy to máte pod kontrolou. Rašilov navíc není jediný, kdo v poslední době promluvil. Miroslav Etzler letos otevřeně popsal alkohol, deprese a léčbu. Moderátorka Veronika Albrechtová loni popsala abstinenční příznaky a cestu k terapii.

Dnes Rašilov svůj vztah k alkoholu formuluje konkrétněji, než jak zní obvyklé české „všeho s mírou“. Říká, že se dá pokorně zajít jednou týdně na pivo, a kdo tohle neumí, nemá pít. Není to abstraktní poučka. Je to pevný limit, který stojí na poznání, že expanze je vždy za rohem. Rozdíl mezi tehdejším a dnešním Rašilovem není v tom, že by dřív pil a teď nepije. Je v tom, že dřív věřil, že si z alkoholu může vzít jen tu příjemnou část. Dnes ví, že to nejde. Že látka, která slibuje řešení na všechno, si nakonec vezme všechno.