Hana Talpová hrála po boku Matušky a dodnes lituje, že po něm nevyjela. „Ty huso blbá, říkám si, když to vidím v televizi“

Televizní muzikál Miláček z roku 1972 spojil Waldemara Matušku a Hanu Talpovou do dvojice, která na obrazovce jiskřila. Jenže mimo kameru se nic nestalo, a herečka si to dodnes vyčítá.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Když Talpová občas narazí na starší záznamy v televizi, vidí sebe a Matušku vedle sebe a reaguje vždycky stejně: „Ty huso blbá, že jsi po něm nevyjela!“ Tahle věta, kterou poprvé řekla nahlas v rozhovoru pro Super.cz už v říjnu 2022, není koketní póza. Je to sebeironická zkratka za celoživotní nejistotu ženy, která na plátně vypadala jako sebevědomá svůdnice, ale v reálu neuměla přečíst ani ten nejjasnější signál.

Clotilda a Georges: dvojice, která fungovala

V Miláčkovi podle Maupassantova románu hrál Matuška ambiciózního Georgese Duroye, Talpová jeho milenku Clotildu de Marelle. Režíroval Ján Roháč a pro Matušku to byla vůbec první mluvená role, s texty mu tehdy pomáhal Miloš Kopecký, který ve filmu také účinkoval. Talpová na tu dobu vzpomíná jako na období, kdy jí Matuška připadal jako „chlapák“ a „pusinka“ zároveň. Chemie mezi nimi na obrazovce fungovala přirozeně, bez režijního tlaku.

Jenže to bylo všechno. Žádný románek, žádné tajné schůzky. Jen dvě postavy, které si na place rozuměly, a herečka, která tehdy vůbec netušila, že by mohla udělat první krok.

Dívka, která neslyšela lichotky

Proč tehdy nezareagovala? Odpověď nesouvisí s Matuškou, ale s devítiletou holkou, které zemřela matka. Otce poslali do PTP, výchovy se ujal o deset let starší bratr. Talpová vyrůstala bez ženského vzoru, v prostředí, které Česká televize v pořadu 13. komnata popsala jako „zkušenost hladu a opuštěnosti“. Sama o sobě mluví jako o dívce nespokojené se svým vzhledem, chtěla být menší, drobnější, nenápadnější.

Výsledek? Nápadníky a lichotky prakticky nečetla. Komplimenty od kolegů vnímala jako zdvořilost, ne jako zájem. Matuška nebyl výjimka. Byl jen nejviditelnější případ toho, co jí celý život unikalo.

V Talkshow Tomáše Magnuska to nedávno shrnula přímočaře: bez matky se nenaučila rozumět mužům. Ne proto, že by je nechtěla. Proto, že neměla, kdo by ukázal jak.

Svůdnice v pštrosích perech, která toužila po činohře

Paradox kariéry Talpové tkví v kontrastu mezi tím, co hrála, a tím, kým se cítila být. Vysoká, nápadná, s výrazným dekoltem, režiséři ji obsazovali do operetních a ozdobných rolí. Pštrosí pera, vějíře, naparáděné ženy, které svádějí muže. Karlínské divadlo, muzikály, revue.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Ona přitom toužila po civilní činohře. Po ženě z lidu. Po šansonu místo operety. V rozhovoru pro iDNES.cz z listopadu 2024 říká, že ji „štvala pštrosí pera“ a neustálé opakování téhož typu. Velkou příležitost zahrát si systematicky jinak ale v audiovizuálu nedostala.

Co dostala, byl dabing. A v něm se konečně mohla schovat za hlas a hrát kohokoliv, od Jessicy Fletcherové po Elizabeth Lowryovou, za kterou v roce 2023 získala Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon.

Osmaosmdesátka, která pořád pracuje

Hana Talpová letos oslaví osmaosmdesáté narozeniny a z veřejného života nezmizela. Pořád dabuje, v rozhovorech z roku 2024 zmiňuje, že ten den měla dva dabingy a práce jí nechybí. Je kritická k dnešní televizní a filmové scéně: vadí jí odbytost, povrchní práce s textem, interpreti, kterým „neběhá mráz po zádech“ po vlastních slovech. Starší kolegy obdivuje za radost z řemesla a připomíná, že film se tehdy natočil i za tři týdny.

Kdo by ji chtěl vidět v Miláčkovi, narazí na problém. Jak si totiž Redakce VIPŽivot všimla, Česká televize má pro film katalogovou kartu, ale u titulu stojí „ČT nemá práva pro internet“; online přehrání není možné a aktuální termín lineárního vysílání se nepodařilo dohledat. Některé starší filmy s Talpovou, třeba Černá punčocha nebo Vítr v kapse, jsou dostupné na platformě Oneplay.

Když se dnes Talpová dívá na záznamy se sebou a Matuškou, nesedí u toho zhroucená. Směje se. Říká si „ty huso blbá“ s nadhledem ženy, která ví, že ten okamžik dávno prošel. Ale pod tím smíchem je stopa něčeho staršího, malé holky bez matky, která se nikdy nenaučila věřit tomu, co vidí v zrcadle.