Rakovina mu sežrala rameno, natáčet už nemohl. Král z Šíleně smutné princezny zemřel v 55 letech uprostřed filmu

Rudolf Deyl mladší začal v roce 1967 točit krále Dobromysla v Šíleně smutné princezně. Natáčení nedokončil, zemřel 21. listopadu téhož roku.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Únava, bolesti pod žebry, krev ve výpotku a rakovina, která mu podle slov jeho ženy doslova sežrala ramenní kloub. Tak vypadaly poslední týdny herce, jehož hlas a přítomnost znalo celé Československo z desítek filmů i rozhlasových inscenací. Šíleně smutná princezna měla být další velká role. Místo toho se stala posledním projektem, na kterém se Deyl objevil, a to jen v jediném vzdáleném záběru, který ve finální verzi přežil. Film přesto vznikl, dostal se do kin a viděly ho skoro tři miliony lidí. Příběh za kamerou ale zůstal po desetiletí skrytý.

Poslední léto Rudolfa Deyla

Rudolf Deyl mladší se narodil 6. července 1912 do herecké dynastie. Otec Rudolf Deyl starší patřil k prvním hvězdám českého filmu, syn pokračoval na divadelních prknech i před kamerou. K roku 1967 měl za sebou desítky rolí, od dramatických postav po komediální figury, kde uplatňoval výrazný hlas a schopnost míchat napětí s humorem.

Po letní dovolené 1967 ale začaly potíže. Vdova Dáša Deylová později v dokumentu Příběhy slavných popsala rychlý sled příznaků: špatné dýchání, únava, bolestivý tlak pod žebry. Lékaři zjistili vodu u srdce a krev ve výpotku. Pak přišla diagnóza rakoviny. Nemoc postupovala v řádu týdnů. Ramenní kloub se rozpadal natolik, že herec musel mít bandáž, aby se vůbec opřel o ruku. Natáčení pohádky už bylo rozběhnuté, Deyl měl část scén natočenou. Pokračovat ale fyzicky nemohl. Dne 21. listopadu 1967 zemřel. Bylo mu padesát pět let.

Pohádka bez krále

Produkce stála před rozhodnutím: zastavit projekt, nebo najít náhradu. Režisér Bořivoj Zeman se rozhodl pokračovat. Jenže sehnat nového krále Dobromysla nebylo jednoduché. Podle tradovaných vzpomínek byli osloveni Ladislav Pešek i Josef Beyvl, oba odmítli. Důvod se obvykle uvádí jako pověrčivost, byť přímé svědectví o motivaci chybí.

Roli nakonec přijal Bohuš Záhorský. Prakticky všechny identifikovatelné scény s králem se musely přetočit. Z Deylova materiálu zůstal ve finální verzi jen jediný dálkový záběr na nádvoří při shromáždění princů-nápadníků; kamera je tak daleko, že běžný divák výměnu herce nepostřehne. Helena Vondráčková, která ve filmu ztvárnila princeznu Helenu, po letech vzpomínala na Záhorského jako na velmi příjemného partnera na place. Přechod mezi dvěma herci se na plátně podařilo zamaskovat tak hladce, že o něm většina diváků dodnes neví.

Moderní pohádka v nemožné době

Šíleně smutná princezna nebyla klasická romantická pohádka s princem na bílém koni. Národní filmový archiv ji charakterizuje jako ironický střet dvou generací, starého královského dvora a mladých, kteří mluví dobovým slangem, poslouchají popovou hudbu a odmítají zavedené pořádky. Obsazení Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře do hlavních rolí nebylo náhodné. Režisér Zeman v dobovém rozhovoru pro časopis Záběr vysvětloval, že chtěl pohádku, která promluví k současným mladým lidem, ne k publiku devatenáctého století.

Film měl premiéru 7. června 1968, pět dní po zahájení vysílání Československé televize v barvě, uprostřed uvolněné atmosféry pražského jara. Načasování nemohlo být lepší. Narážky na generační střet, na zkostnatělé struktury a na touhu po svobodě rezonovaly s dobou tak silně, že Filmový přehled uvádí návštěvnost blížící se třem milionům diváků. Po srpnové invazi ale právě tyto narážky začaly být nepohodlné. Emigrace skladatele Jana Hammera mladšího, který napsal hudbu k filmu, situaci dál zkomplikovala. Pohádka přesto zůstala v oběhu a postupně se stala jedním z nejčastěji reprízovaných českých filmů vůbec.

Co divák nevidí

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není samotná tragédie, ta je lidsky těžká, ale v dějinách kinematografie ne ojedinělá. Pozoruhodné je, jak málo je ve výsledném filmu znát. Šíleně smutná princezna působí kompaktně, rytmicky, jako by vznikala bez jediného zádrhelu. Záhorského král Dobromysl sedí v celku filmu přirozeně, měkčí, komediálnější poloha, která kontrastuje s energií mladé generace kolem princezny Heleny. Deyl byl herec jiného naturelu, výraznějšího hlasu a ostřejšího výrazu. Jak by jeho verze krále změnila vyznění celého filmu, se můžeme jen dohadovat. Materiál k porovnání prakticky neexistuje.