Baarová natočila desítky filmů a miloval ji celý národ. Pak přišel Goebbels a ona přišla o všechno

Přes dvacet českých filmů, angažmá v největším evropském studiu a Národní cena. Pak jeden vztah, který jí vzal kariéru, svobodu i rodinu.

Zdroj fotografie: Anchie Brizzi / Creative Commons / Public Domain

V roce 1933 obsadila Lída Baarová roli Madly v komedii Madla z cihelny a Československo si ji zamilovalo. Bylo jí jednadvacet, měla za sebou konzervatoř a pár menších rolí, ale právě tahle venkovská dívka z cihelny ji katapultovala mezi hvězdy. V anketě o nejpopulárnější kinohvězdu skončila druhá. O sedm let později získala Národní cenu za výkon v Dívce v modrém. Mezitím stihla natočit přes dvacet domácích titulů, od komedií s Vlastou Burianem po dramatické role po boku Huga Haase. A právě mezi tím vším se také stihla zaplést do příběhu, který ji definoval víc než kterýkoli z těch filmů.

Barrandov, UFA a cesta do Berlína

Baarová nebyla jen lokální hvězda. V roce 1934 debutovala v německém filmu Barkarola u studia UFA, největší a nejprestižnější evropské filmové továrny, která v té době konkurovala Hollywoodu. Hrála po boku Gustava Fröhlicha, do kterého se zamilovala a s nímž začala žít. Mezi lety 1934 a 1939 natočila u UFA osm filmů a vybudovala si pozici, jakou žádná jiná česká herečka v Německu neměla. Studio ji stylizovalo do rolí osudových žen, luxusních a exotických, jiný rejstřík než domácí Madla, ale stejně účinný.

Paradoxně právě v Berlíně dostala i nabídku z Hollywoodu. MGM ji chtělo. Odmítla. Později to označovala za jednu z největších životních chyb. Místo kalifornského slunce zůstala ve městě, kde film nebyl jen zábava, ale nástroj státní propagandy řízený jedním mužem.

Ministr propagandy a dva roky, které změnily všechno

Joseph Goebbels nebyl v berlínském filmovém provozu neznámá tvář, byl jeho pánem. Od roku 1933 jako ministr propagandy přímo rozhodoval o tom, co se natočí, kdo bude hrát a jaký obraz Německa půjde do kin. Podle dostupných historických zpracování se s Baarovou sblížil v době berlínské olympiády v roce 1936. Vztah vrcholil v letech 1937–1938.

Baarová později oscilovala mezi sebekritikou a romantizací. V jednu chvíli mluvila o „pošetilosti“ a o tom, že „krutě zaplatila“. Jindy prohlásila: „Byly to dva nádherné roky.“ Že věděla, kdo Goebbels je a jakou moc má, je nesporné. Co zřejmě podcenila, byla povaha režimu, v němž se osobní skandál mění ve státní záležitost.

A přesně to se stalo. Goebbelsova manželka Magda si stěžovala přímo Hitlerovi. Ten podle Goebbelsových deníků a pozdějších biografií v srpnu 1938 přikázal vztah ukončit. Nešlo jen o morálku. Šlo o fasádu vzorné nacistické rodiny v okamžiku, kdy režim potřeboval disciplínu a reprezentativní obraz. Baarová dostala zákaz natáčení v Německu. Její perspektiva u UFA skončila ze dne na den.

Návrat do Prahy a pád, který nekončil

Vrátila se do Čech, ale ne jako hvězda. Vrátila se se stigmatem. Přesto ještě stihla natočit několik filmů: Ohnivé léto, Dívku v modrém, Život je krásný. Diváci chodili, Národní cena přišla. Jenže válka pokračovala a s ní i nálepka ženy, která sdílela postel s nepřítelem.

Po osvobození v roce 1945 byla Baarová zadržena a vydána do Československa. Strávila ve vazbě téměř šestnáct měsíců. Obžaloba byla těžká, padala slova o spolupráci s gestapem a udavačství. V prosinci 1946 ji soud osvobodil, protože nejtěžší body obžaloby se nepodařilo prokázat. Jenže příběh tím neskončil. V lednu 1948 ji trestní komise uznala vinnou z provinění proti národní cti a uložila jí šest měsíců vězení a pokutu 750 000 korun. Podle právněhistorické studie Karolina šlo o verdikt, který definitivně zpečetil její domácí pověst.

Následky nesla celá rodina. Baarové matka po výsleších zemřela. Sestra Zorka Janů čelila ústrkům a nakonec spáchala sebevraždu.

Herečka, nebo Goebbelsova milenka?

Baarová po válce neskončila úplně. Hrála v Itálii, ve Španělsku, na zahraničních jevištích. Ale v české paměti se z ní stalo něco jiného než herečka. Stala se příběhem. Příběhem o kráse, moci a pádu, a ten příběh spolehlivě překryl desítky filmových rolí, které mu předcházely.

Srovnání s jinými herečkami spojenými s nacistickým filmem je výmluvné. Ilse Werner dostala po válce dočasný profesní zákaz, ale vrátila se do německé televize. Zarah Leander měla krátký zákaz vystupování, pak znovu koncertovala a sklízela úspěch. U Baarové se intimní vztah s vrcholným nacistou v československém prostoru proměnil v trvalý symbol, ne profesní selhání, ale morální verdikt.

Režisér Filip Renč její příběh zfilmoval v roce 2016, ale odborné recenze ve Filmovém přehledu označily výsledek za vyfabulované melodrama, které divákovi řekne víc o soukromí než o práci pro Barrandov a UFA. Objektivnější obraz nabízí dokument Heleny Třeštíkové Zkáza krásou, dostupný na DAFilms.

Co vlastně znamená „o všechno“

Čtyři vrstvy ztráty definují osud Baarové přesněji než jakékoli zjednodušení. Přišla o vrchol mezinárodní kariéry, když ji Hitler vyškrtl z německého filmu. Přišla o osobní svobodu během šestnáctiměsíční vazby. Přišla o rodinu, matku i sestru. A přišla o možnost, aby ji česká paměť vnímala především jako herečku.

Nebyla čistou obětí, protože vztah s Goebbelsem byl dobrovolný a kariérní kalkul v něm nelze vytěsnit. Nebyla ale ani jednoduchou kolaborantkou, nejtěžší body obžaloby jí prokázány nebyly. Byla někým uprostřed: talentovanou ženou, která učinila osudovou volbu v totalitním prostředí, kde se soukromé stává politickým a politické se nikdy neodpouští úplně.

Jméno Lídy Baarové dnes znají i lidé, kteří staré filmy běžně nesledují. Jenže většina z nich by nedokázala jmenovat jediný její film. Dokázali by jmenovat jediného muže.