Nesměla vidět rodiče a přišla o všechno. Martina Navrátilová zaplatila za svobodu cenu, kterou si málokdo dovede představit

Osmnáctiletá tenistka požádala v září 1975 v New Yorku o politický azyl. Čtyři roky poté stále nevěděla, jestli ještě někdy uvidí vlastní matku.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když tenistka Martina Navrátilová zvedala nad hlavu první wimbledonský talíř v červenci 1978, na tribuně neseděl nikdo z její rodiny. VIPŽivot zaznamenal, že matka, otec, sestra, všichni zůstali za železnou oponou, bez výjezdního víza, bez možnosti sdílet okamžik, který změnil dějiny ženského tenisu. Největší triumfy její kariéry běžely souběžně s exilem, osamělostí a sankcemi, které dopadaly na lidi, které milovala nejvíc. Příběh Navrátilové není jen o tom, že utekla a vyhrála. Je o tom, že vyhrávala v době, kdy svá vítězství neměla s kým doma sdílet.

Rok 1975: jednosměrná letenka

Ještě před US Open 1975 narážela Navrátilová na stále tvrdší kontrolu. Československý tenisový svaz jí vytýkal, že je „příliš amerikanizovaná“, reguloval její výdělky a rozhodoval, na které turnaje smí jet. Získat vízum na ten poslední americký turnaj bylo podle jejích pozdějších vzpomínek dramaticky obtížné. Věděla, že příště ji už ven nemusí pustit. Rozhodnutí padlo během US Open. Podle pozdějších vzpomínek samotné tenistky požádala v New Yorku o politický azyl. Rodina v Československu o ničem nevěděla. „Rodiče ani sestra netušili, že to udělám,“ řekla. Československý svaz reagoval odsuzujícím prohlášením, následovalo odebrání občanství a praktické vymazání z oficiálních médií.

Navrátilová před lety na tiskové konferenci Fed Cupu řekla, že po emigraci matku neviděla čtyři roky, otce a sestru pět let. Za těmi čísly stojí konkrétní lidské příběhy. Otec přišel o profesní postup. Matka hůř sháněla práci. Sestra měla problémy se školou i s tenisem. Režim trestal rodinu za rozhodnutí, které udělal někdo jiný, a Navrátilová to věděla. „Tenis byl moje útočiště,“ říkala. Bez blízkých přátel v Americe by se podle vlastních slov „z toho zbláznila a možná by se vrátila.“ Matka se k ní dostala poprvé až v létě 1979, na krátké vízum do Wimbledonu, údajně i díky intervenci vévodkyně z Kentu. Celá rodina pak dorazila do Dallasu 17. prosince 1979 s ročními návštěvnickými vízy, po tříletém úsilí o výjezdní povolení. Washington Post tehdy napsal, že „osamělé čekání skončilo“. Ale jizvy zůstaly.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Martina Navratilova (@martinanavratilova)

Návrat, který trval jedenáct let

Poprvé vstoupila Navrátilová zpět na československou půdu až v červenci 1986, jedenáct let po odchodu. Přijela hrát Fed Cup do Prahy jako Američanka, bez československého občanství, pod ochranou. Když zazněla československá hymna, plakala. „Tohle je moje vlast,“ řekla novinářům. A vzápětí dodala: „Amerika je můj domov.“ Magazín TIME zasadil její případ do širšího rámce: kromě Navrátilové přešlo na Západ dalších čtrnáct vrcholových československých sportovců. Jenže její případ byl výjimečný věkem, globální viditelností a tím, že šlo o už tehdy mimořádně sledovanou hvězdu. Ti, kteří zůstávali v systému, mohli za určitých podmínek hrát na Západě, ale za cenu souhlasu svazu, odvodů z výdělků a nepřetržité loajality.

V květnu 1990, půl roku po sametové revoluci, přiletěla Navrátilová znovu do Prahy. Tentokrát ne kvůli turnaji. Chtěla se přesvědčit, zda jsou zprávy o svobodě pravdivé. Jela do Řevnic, procházela Prahou, potkávala lidi, kteří ji patnáct let znali jen z nelegálně chycených zahraničních vysílání. Václav Havel ji požádal, aby vystoupila na akci Občanského fóra. Ohlas byl mimořádný. Navrátilová tehdy řekla, že je znovu „osobou“, ne emigrantkou, ne zrádkyní, ale člověkem, který se smí vrátit domů bez strachu. Zároveň otevřeně mluvila o psychických dozvucích exilu. O samotě prvních amerických let. O tom, že úspěch bolest odloučení nemaže, jen ji činí viditelnější.