Nedostanou všechno, co chtějí, říká Vondráčková o synech. Prozradila, jakou pekelnou bránou si musí projít

Lucie Vondráčková nechce synům plnit každé přání. „Pekelnou bránou“ myslí dospělost, práci a střet s realitou, a řekla to se smíchem.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Čtrnáctiletý Matyáš a jedenáctiletý Adam vyrůstají v zázemí, které si většina českých rodin nemůže dovolit. VIP život poznamenává, že jejich matka je jedna z nejznámějších českých zpěvaček Lucie Vondráčková, otec bývalý hráč NHL Tomáš Plekanec. Právě proto je zajímavé, co Vondráčková rozhovoru pro iDnes.cz říká o penězích a hodnotě věcí: synové nedostanou vždycky všechno, co chtějí. Mají se na věci těšit, znát jejich cenu. A až jednou začnou pracovat, poznají to sami. „Oni si projdou tou pekelnou bránou,“ dodala s tím, že jim nechce dětství uměle znepříjemňovat, protože se „znepříjemní pak, až budou dospělí.“

Co přesně znamená „pekelná brána“

Výraz zní dramaticky, kontext ho ale posouvá jinam. Vondráčková reagovala na otázku o finanční gramotnosti a vysvětlovala, proč synům neříká automaticky „ano“. Chce, aby věděli, že věci mají hodnotu, a tu člověk pochopí teprve tehdy, když si na ně vydělá sám. Pekelná brána je v jejím podání prostě dospělost: první výplata, první účty, první zjištění, že se nic nezaplatí samo. Padlo to se smíchem, ne s dramatickým výrazem ve tváři. Nejde přitom jen o peníze. Vondráčková v lednovém dílu podcastu U tabule popsala širší výchovný model: synové se mají umět postarat sami o sebe, připravit si jídlo, nést odpovědnost za své věci.

Škola bez mobilů, doma nejdřív kniha a sport

Režim, který Vondráčková veřejně popsala, má dvě jasné roviny:

• Ve škole: Telefony jsou zakázané úplně. Synové chodí do britské školy s povinnými uniformami, kde se podle zpěvačky neřeší, kdo má jakou značku na sobě. Uniforma podle ní tlumí statusové srovnávání a ráno odpadá debata „co si vzít na sebe“, což oceňuje zvlášť u pubertálního Matyáše.
• Doma: Pravidlo zní jednoduše: nejdřív kniha, pak denní sport, a teprve potom mobil. „Mobily ráda nemám, ale bez nich to dneska asi nejde,“ přiznala v podcastu.

Britský školní model přitom není čerstvá novinka. Už v dubnu 2021, krátce po návratu rodiny z Kanady, se o synech psalo jako o žácích „Česko-Britské školy“. Jde tedy o kontinuální linku, ne o módní rozhodnutí posledního roku.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Z Kanady do Prahy: co by udělala jinak

Zajímavý je i pohled zpět. Starší Matyáš začal v Kanadě chodit do francouzského typu školy už v pěti letech. Dnes to Vondráčková považuje za příliš brzy. Říká, že děti si mohly déle hrát, a raný nástup do školy je jediné výchovné rozhodnutí, které v rozhovorech výslovně lituje. Po přesunu do Česka zvolila britskou školu s uniformami, a právě uniformy obhajuje s překvapivou vehemencí. V pubertě, kdy se děti začínají poměřovat přes oblečení, uniforma podle ní funguje jako vyrovnávač. Méně ponižování, méně soutěžení, víc soustředění na to podstatné. Tomáš Plekanec zmínil, že kluci hrají dvakrát týdně tenis a dělají gymnastiku, a jemu nevadí, že nehrají hokej.

Výroky Vondráčkové se dají číst jako pouhé celebrity bonmoty. Jenže když je člověk poskládá vedle sebe (odložené uspokojení, zákaz mobilů ve škole, denní kniha a sport, uniformy místo značek, důraz na samostatnost a přípravu na dospělost), vychází z toho poměrně ucelený výchovný model. Ne revoluční, ale konzistentní. Pekelná brána, kterou synové Vondráčkové jednou projdou, není žádný trest. Je to prostě život, a jejich matka chce, aby na něj byli připravení dřív, než na ně dolehne.