Milenka Havla otěhotněla, Olga navrhla život ve třech. Václav ale přišel s jiným řešením a napsal jí dopis, který vše ukončil

Psychoterapeutka Jitka Vodňanská čekala v roce 1984 dítě s Václavem Havlem. Místo života ve třech přišel dopis, v němž Havel prosadil interrupci.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Dopis je datovaný 27. dubna 1984. Havel v něm oslovuje ženu, se kterou sdílel několik let paralelní vztah vedle manželství s Olgou, a vysvětluje jí, proč nemůže nadřadit svou touhu po dítěti „reálnému zhodnocení situace“. Formuluje to klidně, téměř úřednicky. Označuje interrupci za „rozumné a nejschůdnější“ řešení. Žádné drama, žádné vyznání, žádný zlom. Jen chladná kalkulace člověka, který se rozhodl nebourat vlastní životní konstrukci, a cenu za to nechal zaplatit někoho jiného. Celý příběh zůstal veřejnosti skrytý přes třicet let, než ho Vodňanská v roce 2018 otevřela ve vzpomínkové knize Voda, která hoří.

Čtyřúhelník, který nikdo neplánoval

Havlův vztah s Jitkou Vodňanskou začal po jeho návratu z vězení v roce 1983. Jenže situace byla od začátku zamotanější, než by odpovídalo klasickému trojúhelníku. Olga Havlová si totiž během manželova věznění našla partnera, herce Jana Kašpara. Když se Havel vrátil, čekal ho šok. A vzápětí si sám našel Jitku.

Vznikl čtyřúhelník. Podle životopisce Pavla Kosatíka se u Havlových opakovaně řešil rozvod, ale nikdy k němu nedošlo. Silnější než emoce bylo racionální pouto: vzájemná životní provázanost, společný disidentský svět, Hrádeček. Vodňanská přitom nebyla jednou z řady epizod. Sama později vzpomínala, že si není jistá, zda Olga nechala nějakou jinou ženu tak pravidelně jezdit na Hrádeček. Jitka byla integrovanou součástí uspořádání, které se tvářilo jako manželství, ale dávno jím v běžném slova smyslu nebylo.

Olžina překvapivá velkorysost

Když se Olga dozvěděla o Jitčině těhotenství, přišla s návrhem, který by většinu lidí nenapadl. Podle knihy Vodňanské nabídla soužití „v komunitě ve třech“. Přesné znění její formulace se z veřejně dostupných zdrojů rekonstruovat nedá, známe ji jen přes Jitčino svědectví. Ale samotný fakt, že Olga reagovala rozšířením rámce místo ultimátem, vypovídá o povaze jejich manželství víc než cokoli jiného.

V části disidentského prostředí panovala vyšší tolerance k paralelním vztahům. Olga navíc sama měla partnera. Nebyla to tedy velkorysost z pozice opuštěné manželky, spíš pragmatický krok ženy, která už dávno přijala, že její manželství funguje podle jiných pravidel. Havel ale Olžin návrh nepřijal. Ne proto, že by byl příliš divoký. Spíš proto, že by vyžadoval jasné rozhodnutí, a právě tomu se Havel celý život vyhýbal.

Dopis místo rozhodnutí

Havlovo „jiné řešení“ nebylo odvážnější ani velkorysejší než Olžin návrh. Bylo tvrdší. V dopise otištěném v knize Vodňanské argumentoval sítí závazků, v nichž byli všichni zapletení, a nemožností nadřadit osobní touhu reálné situaci. Slova volil opatrně: pseudo-povzbuzení na konci, racionální tón po celou dobu. Ale výsledek byl jednoznačný: dítě se narodit nemá.

Zdroj fotografie: Česká televize

Co je na celém příběhu nejdrsnější, není samotný tlak na interrupci. Je to způsob, jakým Havel situaci „vyřešil“ na dálku. Podle Karla Hvížďaly, který knihu reflektoval na Vltavě, Havel těhotnou Vodňanskou ani nedoprovodil před interrupční komisi. Řešil Hrádeček a praktické věci kolem něj. Dopis odeslal a vrátil se k běžnému provozu svého života. Právě tady se nejvíc láme obraz veřejné morální autority s obrazem soukromého člověka, který nedokázal převzít odpovědnost za důsledky vlastních činů.

Třicet let ticha

Vodňanská interrupce litovala. Ještě v roce 2018, kdy knihu vydala, dávala najevo, že téma pro ni zůstává citlivé. Vztahová vazba k Havlovi přitom přetrvávala; podle Seznam Zpráv doznívala až do jeho svatby s Dagmar Veškrnovou v roce 1997. Havel se kvůli Jitce nikdy nerozvedl. Nerozvedl se vlastně kvůli nikomu: Olga zemřela v lednu 1996 a Dagmar si vzal rok poté.

Kniha Voda, která hoří vyšla v nakladatelství Torst sedm let po Havlově smrti. Byla rychle vyprodaná, chystal se dotisk. Veřejná debata, kterou vyvolala, nebyla jen o Havlovi; dotkla se otázky, co smí a nesmí být řečeno o lidech, kteří se už nemohou bránit. Vodňanská ale knihu podle vlastních slov nepsala jako účtování. Chtěla zpracovat vlastní příběh psychospirituální krize, který by mohl pomoct i jiným. Že v něm hraje hlavní mužskou roli budoucí prezident, bylo vedlejší, i když právě to z knihy udělalo událost.

Co zůstává po dopise

Havlův dopis z dubna 1984 není důkazem zlovolnosti. Je důkazem něčeho banálnějšího a v jistém smyslu horšího: neschopnosti udělat jasné rozhodnutí a ochoty nechat jeho cenu zaplatit toho, kdo měl nejméně moci. Olga nabídla řešení. Jitka čekala rozhodnutí. Havel napsal dopis.

Kdo si chce udělat vlastní úsudek, má štěstí. Jak si totiž Redakce VIPŽivot všimla, dá se kniha dohledat v síti veřejných knihoven pod ISBN 978-80-7215-564-4, a v digitálním archivu Knihovny Václava Havla je katalogizovaná i část korespondence spojené s Vodňanskou. Některé dopisy mluví i po smrti svého autora.