Před kamerou zářily, v soukromí trpěly. Anna Letenská skončila na popravišti, Danu Vávrovou zradilo vlastní tělo

Osm československých hereček, osm různých podob předčasného konce. Spojuje je jediné: kamera zakrývala to, co bylo v soukromí nejhorší.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Komičky, romantické hrdinky, dětské hvězdy. Diváci je znali z plakátů a filmových pláten, z rolí, ve kterých se smály, milovaly, vítězily. Jenže za kulisami běžel jiný scénář a ten nikdo nenatáčel. Anna Letenská dotáčela komedii, zatímco gestapo už mělo její jméno na seznamu. Dana Vávrová sbírala mezinárodní ceny, zatímco v jejím těle tiše postupovala rakovina. Zorka Janů psala do deníku o bolesti a zoufalství, ale na jevišti stála s úsměvem. Jana Rybářová fascinovala režiséry svým talentem, její deníky ale odhalovaly hlubokou vnitřní rozkolísanost. Nejde o jednu legendu o „prokletých herečkách“. Jde o osm příběhů, z nichž každý měl jiný mechanismus pádu: státní násilí, kolektivní stigma, psychická křehkost, vražda, nemoc. Sláva nebyla příčinou. Byla zesilovačem.

Poprava po poslední klapce

3. září 1942 zatklo gestapo Annu Letenskou. Bylo jí třicet pět let, a právě dokončila natáčení komedie Přijdu hned. Důvod zatčení neměl s filmem nic společného: v okruhu Letenské a jejího partnera Vladislava Čalouna našla útočiště Františka Lyčková, manželka lékaře, který po atentátu na Heydricha ošetřoval parašutistu Jana Kubiše.

Podle pozdějších rekonstrukcí se filmový producent Miloš Havel pokoušel intervenovat. Dosáhl ale jen souhlasu z Berlína s dokončením filmu, ne se záchranou herečky. Barrandov byl od roku 1940 pod německou správou Prag-Film a lidský osud v tomto systému podléhal výrobní logice: herečku bylo možné „dočasně ponechat v provozu“, ne uchránit. Letenská prošla Pankrácí a Terezínem. 24. října 1942 byla v Mauthausenu popravena ranou do týla. Diváci se v kinech bavili její komedií. Nevěděli, že se dívají na poslední roli mrtvé ženy.

Dnes ji připomíná ulice v Praze 2 a busta s pamětní deskou ve foyer Divadla na Vinohradech, odhalená v roce 1947.

Sestra, která nesla cizí vinu

Zorka Janů neměla s Goebbelsem nic společného. Její sestra Lída Baarová ano, a to stačilo. Po válce fungovalo příjmení Baarová jako symbol kolektivní viny, která se přenášela na celou rodinu. Zorka přitom byla známá antinacistickým smýšlením, jak připomíná ČT24. Nepomohlo to. Byla vyhozena z divadla, veřejně ponížena, a nikdo z kolegů se jí nezastal.

Její deníky zachycují bolest, zoufalství i odpor k prostředí, které ji odsoudilo za něco, co neudělala. Lída přežila vězení a nesla cejch kolaborace po zbytek života. Zorka doplatila na poválečné klima jako sekundární oběť cizího příběhu. Dvě sestry, dvě verze trestu, a ani jedna spravedlivá.

Křehkost, kterou kamera neuměla zachytit

Jana Rybářová patřila k nejtalentovanějším herečkám své generace. Režiséři o ni stáli, kolegové ji obdivovali, v Národním filmovém archivu se dodnes uchovává její osobní fond, deníky, korespondence, materiály k filmové kariéře. Právě deníky ukazují hloubku vnitřního napětí, které veřejnost neviděla. Pozdější legendy její smrt zredukovaly na milostnou historku. Archivní stopa říká něco složitějšího: o citlivosti, nejistotě a rozladění, které profesní úspěch nedokázal vyrovnat. Prokazatelný účinný zásah okolí těsně před její smrtí se nepodařilo dohledat.

Zdroj fotografie: Česká televize

Jana Nováková zemřela rukou násilného partnera, jiný typ tragédie, ale stejný vzorec: veřejný obraz hvězdy zakrýval soukromé nebezpečí. Karolina Slunéčková, Zuzana Ondrouchová a Libuše Zemková doplňují dohledanou osmici hereček, jejichž předčasný konec měl pokaždé jinou příčinu, ale společného jmenovatele: kontrast mezi tím, co viděl divák, a tím, co prožívala žena.

Tichý boj Dany Vávrové

Dana Vávrová odešla z Československa jako dítě a kariéru vybudovala v Německu. Zahrála si ve filmech jako Stříbrný vítr i v mezinárodních produkcích, získala uznání kritiky i publika. O její nemoci se dlouho nevědělo. Z veřejně dostupných zdrojů jí byla v roce 2008 diagnostikována rakovina děložního čípku; Národní filmový archiv uvádí bezpečně doložitelné minimum: zemřela 5. února 2009 v Mnichově na rakovinu. Bylo jí čtyřicet dva let. Postup nemoci byl rychlý, veřejnost se o diagnóze dozvěděla až v pozdní fázi.

Její filmy jsou v českém kontextu stále přítomné, i když dostupnost kolísá. Jak si Redakce VIPŽivot všimla, pohádka Ať žijí duchové! má aktivní stránku v iVysílání ČT, Stříbrný vítr je v katalogu, ale Česká televize u něj aktuálně uvádí, že nemá online práva. Totéž platí pro Ohnivé léto se Zorkou Janů. Práva se mění, a s nimi i šance, že si divák připomene tváře, které z plátna dávno zmizely.

Co kamera zakrývala

Nacistický teror, poválečná hysterie, psychická zranitelnost, partnerské násilí, rakovina. Pět různých příčin, jeden společný rámec: veřejná sláva tyto ženy nechránila. Naopak, zesilovala dohled, moralizaci, symbolické trestání. U Zorky Janů se vina přenášela přes příjmení. U Rybářové se složitý vnitřní svět redukoval na bulvární zkratku. U Letenské se lidský život podřídil výrobnímu plánu filmového studia.

Na Vyšehradském hřbitově stojí na hrobě Jany Rybářové plastika Zamyšlená od sochaře Jana Hány. Tichá figura, která se dívá dolů. Jako by věděla něco, co diváci v kinosále nikdy neviděli.