Kačer jezdil domů jen na víkendy, Divíšková zatím sama živila tři dcery. Jejich manželství vydrželo 60 let, konec byl krutý

Bezmála šest desetiletí spolu. Přes normalizační vyhnanství, prázdnou peněženku i Alzheimerovu chorobu, která na konci sebrala všechno.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se Jan Kačer a Nina Divíšková potkali v druhé polovině padesátých let na pražské DAMU, byl to příběh, jaký zná každá herecká škola: mladý muž okouzlený sedmnáctiletou studentkou z Brna, kterou zval „na kompot a hósku“. Z okouzlení vyrostl vztah, ze vztahu rodina se třemi dcerami a z rodiny životní partnerství, které přečkalo věci, na kterých se většina manželství rozpadne. Ne díky romantice. Díky věrnosti, únavě a rozhodnutí nevzdat to.

Ostravské vyhnanství: devět let ve vlaku a po kamarádech

Po srpnu 1968 a nástupu normalizace patřil Jan Kačer k prvním, kdo museli opustit pražský Činoherní klub. Jeho svobodomyslné postoje a spojení s trezorovými filmy šedesátých let z něj udělaly nepohodlného člověka. V roce 1975 zamířil do Ostravy, ne dobrovolně, ale jako do jediného místa, kde mohl dál pracovat.

Co to znamenalo v praxi? Přes týden spal ve vlaku, v divadelní kanceláři nebo u kolegů. Domů do Prahy jezdil jen na víkendy. A takhle to trvalo devět až deset let. Kačer později vysvětloval, proč si v Ostravě záměrně nezařídil vlastní bydlení: bál se, že by si tam vybudoval paralelní život, možná paralelní vztah, a tím by „všechno prohrál“. Raději tedy spal špatně a jezdil domů. Ta volba nebyla pohodlná. Byla strategická.

Pro srovnání: Kačerův osud nebyl nejtvrdší variantou normalizační perzekuce. Vlasta Chramostová nesměla téměř dvě desetiletí oficiálně vystupovat a hrála v bytovém divadle. Pavel Landovský přišel o film i televizi a čelil širšímu pronásledování celé rodiny. Kačer mohl dál profesionálně pracovat, ale za cenu rozbitého rodinného rytmu a degradace na oblastní scénu.

Nudle s mákem a dům ze skromného platu

Zatímco Kačer pendloval mezi Ostravou a Prahou, Nina Divíšková držela rodinu pohromadě. Tři dcery, skromný herecký plat, stavba domu. Situaci shrnula jednou větou: „Vařila jsem nudle s mákem.“ Bez nářku, bez veřejného vyčítání manželovi.

Kačer sám přiznával, že mu Nina nikdy nedala najevo, že doma nejsou peníze. Neříkala „pojď domů“ ani „nech toho“. Prostě fungovala. Ze svého platu stavěla, organizovala, vychovávala. V rozhovoru pro Novinky z roku 2011 oba mluvili o tom období bez idealizace, měli prý „tisíc banalit, pro které bychom se chtěli rozvést“. Ale nerozvedly je.

Dětská perspektiva přitom nebyla jednotně tragická. Starší dcery nesly otcovu nepřítomnost těžce, Kačer vzpomínal, že na něj koukaly jako na otce, který doma prostě není, a malá Simona mu jednou dala kufr, protože chápala, že tatínek zase odjíždí. Nejmladší Adéla ale zároveň pamatuje dům plný divadelních osobností, večery pod pianem a prostředí, které ji formovalo. Trauma a inspirace vedle sebe, pod jednou střechou.

Kontrast, který definuje celý příběh

Nejsilnější na manželství Kačera a Divíškové není legenda o osudové lásce. Je to střet dvou obrazů: mladické okouzlení na DAMU a závěr, v němž už nešlo o nic jiného než o důstojnost a vydržení.

Nina Divíšková trpěla pokročilou Alzheimerovou chorobou. Přesnou délku nemoci rodina nikdy veřejně neupřesnila, ale nejpozději v roce 2016 o ní Kačer otevřeně mluvil v pořadu Noční Mikrofórum. Popisoval soužití jako „opravdu krušné“ a říkal, že „tu nemoc a to stárnutí nenávidí“. Žádný heroismus, žádná krásná slova o lásce, která překoná všechno. Jen bezmoc a únava člověka, který se dívá, jak mu partner mizí před očima.

Divíšková zemřela 21. června 2021. Dcera Adéla později popsala, že v posledních třech dnech na tom matka byla „hodně špatně“. Kačer ji přežil o necelé tři roky, odešel 24. května 2024.

Co zůstalo dcerám

Adéla Kubačáková Kačerová po smrti obou rodičů mluvila o jedné věci, která ji pronásledovala: pocitu, že u matky něco nestihla. Když odcházel otec, nechtěla tu chybu zopakovat. Snažila se, aby věděl, že je milovaný a vážený. Mluvila o „prodlouženém čase“, který s ním ještě dostali.

Ta věta, neodkládat důležité věty na zítra, není fráze z motivačního plakátu. Je to zkušenost člověka, který viděl, jak se čas zavře rychleji, než si kdokoli připustí. A je to asi nejpřesnější shrnutí toho, co po sobě manželství Kačera a Divíškové zanechalo. Ne pohádku o velké lásce, ale důkaz, že vztah může vydržet i ve chvíli, kdy z něj romantika dávno ustoupila a zůstala jen věrnost, únava a rozhodnutí být přítomen.