Josef Dvořák považoval odchod do důchodu za potupu. Než aby seděl doma, v 84 letech raději dál hraje

Den, kdy mu přišel první důchod poštou, označil za „potupný“. Ne kvůli částce. Kvůli pocitu, že dostává peníze, které si nevydělal.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Josef Dvořák se narodil 25. dubna 1942 a celý profesní život strávil na jevišti i před kamerou. Když přišel čas odejít do penze, nereagoval úlevou ani vděkem. V rozhovoru pro web České důchody popsal ten okamžik jako ránu do profesní identity: systém mu začal posílat peníze, aniž by za ně cokoli odvedl. Pro člověka, který desítky let žil rytmem zkoušek, představení a zájezdů, to nebyl odpočinek. Byla to ztráta smyslu dne. A právě proto po osmdesátce dál stojí na prknech vlastní divadelní společnosti, hraje dvě stálé inscenace, objíždí republiku a na konec nemyslí. Přesněji: myslí, ale odmítá ho naplánovat.

Pokus skončit trval přesně jednu noc

Dvořák se jednou opravdu rozhodl, že zavěsí. S manželkou Jájou, která mu dělá produkční i životní zázemí v jedné osobě, se domluvili, že po posledním představení bude konec. Přijel domů, sundal kostým. „Nebylo veselo,“ popsal později v rozhovoru pro pořad Retrojízda na Super.cz. Už druhý den chtěl kostýmy zpátky. Chtěl obvolat lidi, vrátit se na jeviště. Jája nakonec nezrušila úplně všechna představení a kolotoč se rozjel znovu.

Ten moment je klíčový pro pochopení, proč Dvořák stále hraje. Nejde o peníze, nostalgii ani pózu. Jde o to, že bez jeviště neví, co s dnem. Sám přiznává, že miluje lenošení a vstávání bez budíku. Jenže když volna přibyde moc, začne mu chybět publikum, energie sálu, rutina přípravy.

Deset termínů do konce roku 2026

Kdo by čekal, že jde o symbolické občasné vystoupení, mýlí se. Na oficiálním webu Josefa Dvořáka je po 18. května 2026 vypsáno ještě deset divadelních termínů do konce roku. Nejbližší: 9. června S Pydlou v zádech v Plzni, v červenci a srpnu Letní scéna Harfa. Další termíny pak v září, říjnu, listopadu i prosinci.

Vedle dvou stálých inscenací, Čochtan vypravuje a S Pydlou v zádech, má navíc samostatný pořad Josef Dvořák: Šmátrání v paměti. Není to tedy jen herec, který „ještě občas vyběhne na jeviště“. Je to principál, který drží chod vlastní zájezdové společnosti a zůstává jejím hlavním tahákem.

Fyzicky? Sám říká, že „fofruje, co mu tělíčko dovolí“, pořád hraje tenis a ráno sice vnímá, co bolí, ale během dne se to „rozchodí“. Žádnou diagnózu, která by mu bránila v práci, veřejně nezmínil.

Není sám, ale je jiný než ostatní

Dvořák není jediný český herec, který po osmdesátce odmítá odejít do ústraní. Iva Janžurová má v roce 2026 v Národním divadle vypsané termíny inscenace Audience u královny. František Němec figuruje v obsazení Proměn s termíny v sezoně 2026/27. Aktivní stáří na jevišti není v českém prostředí rarita.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Dvořák je ale specifický ve dvou věcech. Za prvé nestojí za ním kamenná instituce s dramaturgií, ansámblem a technickým zázemím. Stojí za ním jeho vlastní soukromá společnost a manželka, která řeší produkci, administrativu i důchod. Za druhé o penzi mluví ostřeji než kdokoli z vrstevníků. Ne jako o zaslouženém odpočinku, ale jako o potupě.

Důchod jako systém, ne jako úleva

V Česku činí průměrný starobní důchod od ledna 2026 částku 21 839 korun měsíčně. Redakce VIPŽivot připomíná, že řádný starobní důchodce přitom může při pobírání penze dál pracovat bez jakéhokoli omezení. Dvořák tedy nedělá nic protizákonného ani výjimečného, systém mu práci umožňuje.

Zajímavé je, že svou vlastní penzi údajně ani nezná. Řeší ji Jája, on se na částku neptá. Pro většinu lidí je výše důchodu existenční otázka. Pro Dvořáka je to administrativní detail, který spravuje někdo jiný, zatímco on řeší, kde bude příští představení.

Profesní identita místo podzimního klidu

Dvořákův případ podle nás ukazuje něco obecnějšího než jen houževnatost jednoho komika. Pro část herců, a nejen herců, není důchod odpočinek, ale amputace denního smyslu. Člověk, který se celý život definoval přes práci, přes výkon, přes odezvu publika, najednou nemá co nabídnout. A právě to Dvořák odmítá přijmout. Sám radí: užívejte si život, dokud vám to dovolí dech, nohy a hlava. Představu „podzimu života“ nesnáší.

Ví, že jednou skončit musí. Veřejně ale detailní plán nepopsal, a možná právě proto funguje. Deset vypsaných termínů do konce roku je pro čtyřiaosmdesátiletého muže pádnější odpověď než jakékoli prohlášení o tom, že se nevzdává.