Jednoho dali do ústavu, druhého k babičce. Bratři Preissovi se půl života neznali, ke slovu je přivedlo až nemocné srdce

Herec Viktor Preiss a jeho mladší bratr Martin, pediatr z Unhoště, vyrůstali odděleně po rozhodnutí matky. Desítky let spolu téměř nemluvili.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jedna žena, dva synové, dvě zcela odlišné cesty. Viktor Preiss šel od třetí třídy do dětského domova v Pyšelích, Martin ke své babičce. Když se matka znovu vdala, vzala si k sobě zpět jen mladšího. Starší zůstal v ústavu až do plnoletosti. Z Viktora se stal jeden z nejuznávanějších českých herců, z Martina dětský lékař, který čtyřicet let ordinoval na malém městě u Kladna. Teprve v roce 2026, kdy je Viktorovi 79 a Martinovi 73, se veřejně otevřelo, že tito dva muži jsou rodní bratři. A že je k sobě po desítkách let ticha přivedla Martinova nemocná srdeční chlopeň sledovaná v pražském IKEMu.

Matčina volba, která rozdělila dvě dětství

Podle Martinova svědectví z letošního jara rozhodla o osudu obou chlapců jejich matka. Viktor sám v roce 2022 vysvětloval, že byl „odstěhován z Prahy“, protože matka jezdila s Vesnickým divadlem a byla neustále pryč. Martin k tomu dodává jen stručnou poznámku: matka byla „složitá osobnost“. Výsledek byl prostý a krutý zároveň. Viktor skončil v dětském domově v Pyšelích, Martin u babičky.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Po novém sňatku si matka vzala zpět mladšího syna, tehdy zhruba v páté třídě, ale staršího v ústavu nechala. Proč, veřejně nikdy nevysvětlila. Viktor na Pyšely dnes vzpomíná se sentimentem, jezdí tam, má v okolí chatu. Ale v rozhovoru pro ČT24 jednou řekl větu, která říká víc než celé odstavce: „V životě mi pomohli nikoliv moje bývalá rodina, ale lidi, které jsem potkával na cestě.“

Dva paralelní životy

Viktor budoval kariéru na jevišti, před kamerou a za mikrofonem. Martin šel jinou cestou. Absolvoval Fakultu dětského lékařství UK v roce 1978, atestoval z pediatrie o čtyři roky později a od roku 1982 ordinoval v Unhošti. Vedle toho sloužil na novorozeneckém a nedonošeneckém oddělení kladenské nemocnice až do roku 2017. Jeho ordinace funguje dodnes. Martin ale není jen „neznámý bratr slavného herce“. V šestnácti letech vzal fotoaparát a vyšel do ulic Prahy 21. srpna 1968.

Jeho dosud nepublikované snímky z okupace zveřejnil Vojenský historický ústav v roce 2018. Reflex je připomněl znovu v roce 2024. Cit pro dokument, pro zachycení okamžiku, to je vlastnost, kterou sdílí s bratrem hercem, jen ji celý život vkládal do jiného média. Zajímavý je i detail, který si novináři všimli letos: bratři jsou si podobní „hlavně očima“ a mají „stejná úsporná gesta“. Dokonce sdílejí zálibu v čínské kuchyni. Geny si cestu najdou, i když spolu jejich nositelé desítky let nepromluví.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Mlčení, které trvalo déle než kariéra

Viktor o Martinovi veřejně nikdy nemluvil. Ani v roce 2011, kdy se zúčastnil dokumentárního cyklu Tajemství rodu na České televizi, padesát dva minut věnovaných jeho předkům, o bratrovi nepadlo slovo. Přitom štáb podle letošních zpráv pracoval i s obrazy po dědečkovi Preissovi, které měla Martinova exmanželka. Proč dramaturgové bratra vynechali, nebo proč si to Viktor přál, zůstává nezodpovězenou otázkou. Martin dnes mluví spíš věcně než sentimentálně. Připomíná dávný nezájem ze strany staršího bratra. Formulace „až nyní se prý blýská na lepší časy“ je opatrná, střízlivá. Žádný velký rodinný happy end.

SMS s motorkou a nemocné srdce

Zlom přišel nedávno. Martin popisuje, že mu Viktor po desítkách let začal psát. Jednou přišla SMS s fotografií muže na motorce, k němuž je přivázaný malý chlapec. Vysvětlení: takhle je jejich otec vozil oba. Sdílená dětská vzpomínka jako první most přes propast, kterou nevytvořili oni, ale jejich matka.

A pak je tu srdce. „Mám problémy se srdcem, chodím na vyšetření do IKEM,“ říká Martin. Konkrétní diagnózu nezveřejnil. IKEM je největší superspecializované kardiologické pracoviště v Česku, samotná zmínka naznačuje, že nejde o banální záležitost. Věk, nemoc, vědomí konečnosti. Podle Martina právě tohle Viktora přimělo překonat desetiletí ticha.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Opatrné sbližování, ne hotový příběh

Nejsilnější vrstvou tohoto příběhu podle nás není „utajený bratr“, ale jedna matčina volba, která ze dvou synů vytvořila dva téměř paralelní životy. Oba uspěli. Oba nesou stopy toho, co se stalo. A oba jsou dnes dost staří na to, aby věděli, že čas na smíření není nekonečný. Zatím jde o opatrné navazování, pár zpráv, sdílená vzpomínka, otevřené dveře. Ne víc. Ale po půl století mlčení je i tohle hodně.