Nejlepší roli jí zakázali, zbytek kariéry strávila v epizodkách. Jaroslavu Tichou na smrtelné posteli navštívil jen Troška

Herečka Jaroslava Tichá podala ve Smuteční slavnosti výkon, který kritici přirovnávají k antickému dramatu. Normalizace ho zavřela do trezoru dřív, než ho kdokoli viděl.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Matylda Chladilová, žena, která se po smrti manžela vzepře celé vesnici, to byla role, jakou herečka dostane jednou za kariéru. Jaroslava Tichá ji zahrála v roce 1969 ve filmu Smuteční slavnost režiséra Zdeňka Sirového. Snímek prošel promítacími orgány, ale do kin se nikdy nedostal. Přišla normalizace a s ní prověrky, které film označily za ideologicky nepřijatelný. Tichá se z hlavní hrdinky přesunula do epizodních figurek, kde strávila zbytek profesního života. Když v dubnu 2015 zemřela, veřejnost se to dozvěděla až po sedmi měsících, díky jedinému kolegovi, který za ní přišel do nemocnice.

Matylda, která nesměla existovat

Smuteční slavnost vznikla na konci šedesátých let jako jeden z posledních výdechů české nové vlny. Příběh se odehrává na pohřbu sedláka Chladila, jehož rodinu zničila násilná kolektivizace padesátých let. Tichá v roli Matyldy nese celý film, je to ona, kdo konfrontuje pokrytectví sousedů, funkcionářů i vlastní rodiny. Národní filmový archiv uchovává dokumenty z prověrek roku 1970, v nichž je režiséru Sirovému vytýkáno, že film „upřednostnil formy soukromého vlastnictví“, „zpochybnil socializaci vesnice“ a „hrubým způsobem napadl politiku KSČ v období kolektivizace“. Nešlo tedy o estetický spor. Šlo o to, že film pojmenoval křivdy, které strana potřebovala nechat zapomenuté.

Snímek dokončený 24. září 1969 skončil v trezoru. Oficiální premiéru měl až 1. června 1990, dvacet let poté, co byl natočen. A tehdy konečně dostal, co si zasloužil: Hlavní cenu Ledňáček na Finále Plzeň, cenu FIPRESCI v Karlových Varech, Zvláštní cenu poroty v Montrealu a Zlatý klinec v Bratislavě v kategorii trezorových filmů. Jenže pro Tichou přišlo uznání pozdě. Její kariéra se mezitím přepsala do jiného rejstříku.

Od tragické hrdinky ke zlodějce a babce Novákové

Tichá se narodila 30. září 1929, vystudovala DAMU, prošla oblastními scénami a od roku 1969 působila ve svobodném povolání, tedy bez stálého angažmá, bez institucionálního zázemí, bez ochranné sítě. Po zákazu Smuteční slavnosti nepřestala hrát. Ale hlavní role přestaly přicházet.

Výjimku představovala Božena Horáková ve Vávrově válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Jinak se filmografie od sedmdesátých let čte jako katalog drobných postav: seriálové epizody, rozhlasové nahrávky, dabing. Širší publikum si ji nakonec zapamatovalo ze dvou komedií, jako zlodějku v Botě jménem Melichar a babku Novákovou v sérii Kameňák. Obě role jí dal Zdeněk Troška.

Kontrast je až krutý. Ve Smuteční slavnosti stojí Tichá uprostřed záběru a nese morální tíhu celého příběhu. V Kameňáku sedí v rohu scény a servíruje pointu vtipu. Obojí zvládla profesionálně, jenže jedno z toho jí režim dovolil dělat a druhé ne.

Troška: režisér, který jí dával práci, a přišel jako poslední

Vztah Tiché a Trošky nebyl sentimentální gesto. Byl to pracovní svazek, který trval přes dvě dekády. Bota jménem Melichar v roce 1983, Poklad hraběte Chamaré o rok později, tři díly Kameňáku mezi lety 2002 a 2004. Troška patřil k mála režisérů, kteří ji po kariérním zlomu opakovaně obsazovali.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Podle veřejně dohledatelných informací byl také posledním kolegou z branže, který Tichou navštívil v nemocnici. Podle jeho vzpomínky publikované v Aha v listopadu 2015 herečka spala a otevřela oči, až když na ni promluvil. Zda byla návštěva domluvená, zdroj neuvádí. Proč nepřišel nikdo další, rovněž ne. Spíš než na jednu konkrétní roztržku to ukazuje na dlouhodobou profesní marginalizaci a život bez silného zázemí, bez divadla, které by vyslalo kolegy, bez produkce, která by hlídala, co se s její herečkou děje.

Sedm měsíců ticha

Jaroslava Tichá zemřela v dubnu 2015. Jak si ale Redakce VIPŽivot všimla, první dohledatelný mediální text o její smrti vyšel 13. listopadu téhož roku, tedy zhruba sedm měsíců poté. Nebyl to nekrolog od profesní organizace ani zpráva České televize. Byla to Troškova vzpomínka v bulvárním deníku.

Nedá se z toho vinit jednu instituci. Tichá žila desítky let ve svobodném povolání, mimo stálé angažmá. Neměla kolem sebe aparát, který by její odchod automaticky zaregistroval a komunikoval. Ale právě v tom spočívá jádro příběhu: režim jí nevzal profesi úplně. Vzal jí měřítko. Přepsal ji z herečky, o které se mluví, na herečku, která prostě je, někde na okraji záběru, bez titulků v novinách, bez nekrologu v čas.

Film žije dál, herečka v paměti méně

Smuteční slavnost dnes patří mezi uznávané tituly české kinematografie. Je legálně dostupná na platformě Oneplay a ještě v dubnu 2026 se objevila v programu festivalu Kino na hranici. Rok před smrtí se Tichá stihla objevit ve studentském dokumentu Jenom starý trezorový film, symbolicky tak její jméno naposledy spojil právě ten snímek, který jí kariéru nejvíc poznamenal.

Samostatná retrospektiva věnovaná Jaroslavě Tiché dosud neproběhla. Její profil na Filmovém přehledu existuje, filmografie je kompletní, data sedí. Chybí jen to, co by tam mělo být napsané největším písmem, že tahle žena zahrála jednu z nejsilnějších ženských rolí české poválečné kinematografie. A že jí to k ničemu nebylo.