Komunistům poslala telegram, že Husáka za prezidenta nechce. Divíšková pak 30 let nedostala jedinou velkou roli

Nina Divíšková nadiktovala na poště v Jindřišské telegram proti zvolení Gustáva Husáka prezidentem. Kamerová kariéra jí pak na tři desetiletí téměř zmizela.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Bylo 29. května 1975. Federální shromáždění právě zvolilo Gustáva Husáka prezidentem republiky a v jeho osobě se poprvé od Gottwalda znovu spojil prezidentský úřad s postem nejvyššího komunisty. Zatímco na pošty proudily gratulační telegramy, herečka Činoherního klubu udělala pravý opak. Postavila se do fronty, nadiktovala pracovnicím za přepážkou text adresovaný ústřednímu výboru KSČ a v telefonním seznamu si dohledala přesnou adresu. Obsah byl prostý: „Nesouhlasím s tím, aby soudruh Husák byl prezident.“ Originál telegramu se veřejně nepodařilo dohledat, ale tato formulace se opakuje v jejích pozdějších vzpomínkách, mimo jiné v Show Jana Krause. Co následovalo, trvalo déle než celá normalizace.

Proč zrovna telegram a proč zrovna tehdy

Divíšková svůj krok nevysvětlovala politickou kalkulací. „Nesnesla jsem tehdy ten pocit ponížení a stádnosti,“ řekla později Českému rozhlasu. Dodala, že je „po tátovi pravdomluvná“. Husákova volba přitom nebyla jen formální výměna na Hradě. Ludvík Svoboda, který prezidentský úřad zastával od roku 1968, rezignoval ze zdravotních důvodů a nástup generálního tajemníka KSČ do prezidentské funkce znamenal další symbolické utažení normalizačního šroubu. Pro odpůrce režimu to byl signál, že se nic nezmění, spíš naopak. V tomto kontextu byl telegram z pošty v Jindřišské něčím víc než osobním gestem. Byl to vědomě veřejný nesouhlas v době, kdy se veřejně nesouhlasit nemělo.

Cena, kterou zaplatila před kamerou

Telegram nebyl izolovaný incident. Sama Divíšková se označovala za „silně protirežimní“ a její postoj byl v branži známý. Režim nezareagoval formálním zákazem, žádný veřejně dohledatelný rozkaz s jejím jménem neexistuje. Fungoval jiný mechanismus: neformální kádrový tlak, škrtání jmen z obsazovacích listin, preventivní autocenzura dramaturgů. Výsledek byl stejně účinný.

Před kamerou téměř zmizela. Sama to shrnula lakonicky: „Nic moc jsem netočila.“ Z celého normalizačního období jmenovala vlastně jen dva filmy, Slavnost v botanické zahradě a Uprostřed babího léta. Žádné hlavní role, žádné televizní seriály, žádné dramatické večery. Třicet let epizod a ticha.

Jak si ale Redakce VIPŽivot všimla, nebyla přitom jediná. Činoherní klub, kde působila, přišel za normalizace o řadu osobností včetně Táni Fischerové. V brněnském televizním studiu existoval takzvaný index, neformální seznam herců, kteří se na obrazovku nesměli dostat. Figurovala na něm například Vlasta Fialová nebo Stanislav Zindulka. Divíšková do tohoto vzorce zapadá, jen její příběh má konkrétnější spouštěč.

Jeviště jako záchranná síť

Klíčový rozdíl, který rozbíjí zkratku „nesměla hrát“: v divadle Divíšková hrála dál. Činoherní klub jí zůstal, později přibyla hostování na dalších scénách. Divadelní dramaturgie fungovala pod menším centrálním dohledem než filmová a televizní výroba, kde každý projekt procházel schvalovacím řetězcem. Na jevišti tedy viditelná byla. Jenže divadlo nemá dosah televize, a právě televizní a filmová absence ji vytlačila z povědomí širšího publika.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Její manžel Jan Kačer, spoluzakladatel Činoherního klubu, čelil podobným následkům. Za normalizace musel z Prahy odejít a pracoval v Ostravě. Stáli na stejné straně. Konkrétní citát o tom, jak se k telegramu stavěl, se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat, ale kontext mluví jasně: nesli následky společně.

Comeback po třiceti letech

Zlom přišel až v roce 2005. Režisér Petr Zelenka obsadil Divíškovou do Příběhů obyčejného šílenství, a najednou byla zpátky. Následovaly Tajnosti (2007), Poslední vlak (2007), Máj (2008) a televizní seriál Anglické jahody. Největší seriálová role ale přišla ještě později: babi Běta ve Vyprávěj ji konečně vrátila na obrazovky v měřítku, které jí normalizace odepřela.

Od telegramu na poště v Jindřišské k první velké kamerové roli uplynulo zhruba třicet let. Profesní satisfakce se dostavila, ale až ve věku, kdy jiné herečky její generace už měly za sebou desítky titulních rolí. Žádnou oficiální omluvu ani formální rehabilitaci se v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat.

Co zůstalo po telegramu

Divíšková svůj příběh po letech vyprávěla s humorem a bez hořkosti. Lítost ve veřejných rozhovorech nezazněla. Telegram z 29. května 1975 nebyl jediným důvodem jejího kamerového odsunu, byl ale jeho nejviditelnějším symbolem. Jedna věta nadiktovaná za přepážkou pošty stačila k tomu, aby systém, který neměl rád neposlušnost, tiše zavřel dveře. Otevřely se znovu až dlouho poté, co ten systém přestal existovat.