Po tragédii ztratila hlas, pak ji kolegové šikanovali kvůli vztahu se šéfem. Iveta Toušlová přiznala nejtěžší roky v televizi

Moderátorka České televize v rozhovorech napříč lety popsala dvě zátěže, které jí málem zlomily kariéru, a nakonec z nich vyrostly její nejznámější pořady.

Zdroj fotografie: Se svolením Česká televize

Pár dní po osmnáctých narozeninách našla Iveta Toušlová svou matku po pokusu o sebevraždu. Přišla včas, ale její tělo zareagovalo způsobem, který nikdo nečekal: na dva roky přestala mluvit. Budoucí televizní moderátorka, která se právě chystala na DAMU, komunikovala jen šeptem. A když se o roky později prosadila v České televizi, čekal ji další druh tlaku: kolegové, kteří ji pod drobnohledem rozebírali kvůli vztahu s mužem, jenž se stal generálním ředitelem.

Hlas, který zmizel

Matčina deprese se podle Toušlové rozjela po komplikovaném narození její sestry. Stav se postupně zhoršoval, až vyústil v pokus odejít ze světa. Toušlová v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka z roku 2023 popsala, že se to stalo v době, kdy se hlásila na herectví. Tělo odpovědělo ztrátou hlasu.

První foniatrická diagnóza zněla zdrcivě: na uměleckou školu může zapomenout. Dva roky šeptala. Teprve ve dvaceti pěti se dozvěděla, že nejde o trvalé poškození hlasivek, ale o reakci organismu na trauma. Odborná literatura takový stav označuje jako funkční či psychogenní afonii: hlas selhává bez organického nálezu, spouštěčem bývá právě extrémní psychický stres. Herectví se rozplynulo, ale cesta k mikrofonu se paradoxně otevřela jinou branou, přes žurnalistiku.

Drobnohled v Kavčích horách

Do České televize Toušlová nastoupila jako externistka v polovině devadesátých let. S Jiřím Janečkem se potkali jako redaktoři na stejné pozici, oba moderovali hlavní zpravodajskou relaci. Vztah nebyl tajemstvím. Citlivým se stal ve chvíli, kdy Janeček v červenci 2003 usedl do křesla generálního ředitele ČT a zůstal v něm až do srpna 2011.

Toušlová v rozhovoru pro iDNES už v roce 2007 popsala, co to znamenalo pro její každodenní práci:

• Cokoli udělala, bylo „cupováno a podrobováno přepečlivé analýze“.
• Část kolegů v ní viděla „šedou eminenci“, jiní ji označovali za „madam Pompadour“.
• Čelila smyšlenkám a pomluvám, jejichž konkrétní podobu veřejně nikdy nerozvedla.

Její obranná strategie nebyla mlčení ani protiútok. Pracovala, jak sama říká, „ne na sto, ale na sto padesát procent“, aby jí nikdo nemohl nic vytknout. Veřejně dohledatelné zdroje neobsahují žádný záznam o tom, že by Česká televize situaci formálně řešila. Dnešní Kodex ČT podobné konstelace rámuje jako střet zájmů, ale zpětně nelze říct, jaký postup tehdy platil.

Toušlová není ojedinělý případ nepřátelského prostředí v českých redakcích. Redakce VIPŽivot se zajímala o výzkum spolku Ženy v médiích z roku 2024 na vzorku 472 respondentů ukázal, že 52 % novinářek zažilo nějakou formu obtěžování od kolegů či nadřízených. Česká část studie Worlds of Journalism Study uvádí, že šikanu na pracovišti zažívá 13 % žen oproti 5 % mužů. Zkušenost Toušlové není totéž co sexuální obtěžování, ale zapadá do obrazu, v němž interně toxické prostředí v médiích není výjimkou.

Dva pořady, dvě reakce na bolest

Z nejtěžších let vyrostly dvě značky, které dnes definují kariéru Toušlové, a každá vznikla z opačné potřeby.

Zdroj fotografie: Česká televize

Toulavá kamera odstartovala 2. února 2003. Po letech ve zpravodajství plném katastrof a kriminality chtěla Toušlová formát, který lidem nabídne radost z objevování. Za dvacet let odvysílala přes šest tisíc reportáží. Je to únik od negativity, vědomý a programový.

13. komnata poprvé běžela 3. ledna 2006 a vznikla z přesně opačného impulzu. Toušlová opakovaně říká, že kdyby podobné dokumenty existovaly v době matčiny deprese, mohly jí pomoct. Pořad od počátku staví na důvěře, respektu a přítomnosti odborníků, ne na senzaci. Za dvě dekády prošel 632 lidskými osudy. Sama Toušlová vlastní díl odmítá, protože jí jako autorce připadá nepatřičný.

Jeden pořad léčí krajinou, druhý příběhem. Oba mají kořeny v letech, kdy se Toušlová potýkala s tím, co diváci neviděli.

Bojovnice vytrénovaná životem

V rozhovorech z posledních let Toušlová mluví i o dalších vrstvách. O strachu, že po matce zdědí sklon k depresi. O bezdětnosti, kterou prý „předtušila“ už jako osmiletá, když potkala ženu, jež se nikdy nevdala, a něco jí řeklo, že ji čeká totéž. Neprezentuje to jako víru v osud, spíš jako otevřenou otázku. A o psychohygieně: procházky, cvičení, spánek. Nic převratného, ale po tom všem asi dost.

Důležité je, že nejde o jedno velké přiznání z jednoho rozhovoru. Toušlová svůj příběh skládá po vrstvách, nejméně od roku 2007 přes rok 2021 a 2023 až po bilanční texty z roku 2026. Mluví o tom opakovaně, s odstupem a pokaždé trochu jinak. Jako by sama aplikovala princip 13. komnaty: sdílet, co bolí, protože mlčení nikomu nepomůže.

Dnes řídí výrobu tří týdeníků a vede tým lidí. Nálepka „šedá eminence“ dávno vybledla. Zůstala práce, a dva pořady, které by bez těch nejtěžších let nikdy nevznikly.