Nemoc, tlak na vzhled, pocit neviditelnosti. Holubová popsala, co ženy po šedesátce zažívají každý den

Česká herečka Eva Holubová v rozhovorech k filmu Bardotky otevřeně pojmenovala tlaky, které ženy po šedesátce provázejí od rána do večera, a data jí dávají za pravdu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se Holubová v červenci 2026 posadila před mikrofon Radiožurnálu, nemluvila o premiéře. Mluvila o tom, jak lidé komentují její obličej větou „na to vypadá dobře“, jako by věk byl diagnóza a vrásky její symptom. V rozhovoru řekla, že stárnutí nezačíná číslem v občance, ale ztrátou lásky k životu. Tahle věta by mohla znít jako fráze z motivačního plakátu. Jenže za ní stojí operace mozku, měsíce strachu a roky veřejného mluvení o tématech, o kterých se většina žen bojí promluvit nahlas.

Operace, strach a návrat na jeviště

V prosinci 2024 se Holubová vrátila na divadelní prkna po operaci mozkového aneurysmatu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsala, co zákrok zanechal: problémy se soustředěním, výpadky paměti, návaly strachu. Na jevišti potřebovala nápovědu víc než kdy dřív. Sama o sobě tehdy řekla: „Jsem hovado, ale jdu do toho kvůli ostatním.“

Nebyla to póza. Holubová se po operaci nestáhla do ústraní, naopak, vrátila se k práci a začala ještě hlasitěji mluvit o tom, co ženy jejího věku prožívají. Nemoc jí paradoxně dala materiál, který předtím jen tušila: pocit zranitelnosti, závislosti na okolí a vědomí, že společnost s nemocnou starší ženou počítá ještě méně než se zdravou.

Vrásky v pořádku, sedět v koutě ne

Film Bardotky, který 23. července 2026 vstoupil do českých kin, sleduje tři ženy přes šedesát, hrají je Holubová, Dagmar Havlová a Pavlína Pořízková. Režisérka Hana Hendrychová a scenáristka Pavla Krečmerová napsaly příběh, v němž trojice odmítá roli, kterou jim okolí přisoudilo: být tiché, vděčné a nenápadné.

Pořízková v oficiálních materiálech k filmu shrnula ten tlak jednou větou: starší ženy mají „sedět v koutě a být babička, o koho se nikdo nezajímá“. Hendrychová k tomu dodala, že žena zralého věku nemizí ze života ani ze světa. Bardotky nejsou jen komedie o třech kamarádkách, jsou popkulturní odpovědí na vzorec, který sociologie pojmenovává roky.

A není to náhoda, že film napsaly a natočily ženy. Ženské autorství tu není marketingový bonus, ale podmínka toho, aby příběh nezůstal u povrchního „babičky si užívají“.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Plus JEDEN DEŇ (@plusjedenden)

Neviditelnost není pocit, je to systém

Socioložka Lucie Vidovičová z Masarykovy univerzity popisuje „neviditelnost“ starších žen jako důsledek mediálních norem a kulturních očekávání, které po určitém věku překrývají ženskou přítomnost a redukují ji na roli vzhledu a rodiny. Nejde o emoci jedné herečky, jde o mechanismus.

Čísla to potvrzují z více stran:

• Britský průzkum serveru Gransnet zjistil, že 70 % žen vnímá, že se po určitém věku stávají „neviditelnými“. U mužů totéž připouští 32 %. Hranice neviditelnosti vychází u žen na 52 let, u mužů na 64.
• Český veřejný ochránce práv uvádí, že věk je nejčastější uváděný důvod diskriminace v Česku a že se s ní častěji setkávají ženy a lidé ve věku 55–64 let.
• Odborný web Ageismus.cz doplňuje, že ženy jsou častějšími oběťmi věkově diskriminačního chování než muži stejného věku.

Každodenní podoba téhle neviditelnosti přitom nevypadá jako velké drama. Vypadá jako číšník, který se obrátí na mladší doprovod. Jako prodavačka, která přeskočí starší zákaznici. Jako pracovní pohovor, na který pozvánka nepřijde.

Holubová o tom mluví roky, ne jen kvůli filmu

Kdo sleduje Holubovou delší dobu, ví, že Bardotky nejsou jednorázový výkřik. Už v roce 2021 v rozhovoru pro Marianne otevřeně popsala, co prožívala v menopauze: pokles sebevědomí, rostoucí sebelítost, pocit méněcennosti a strach z výsměchu. Společně s dcerou Karolínou tehdy rozjela podcastový projekt Menopauza není pauza, protože, jak řekla, ženy se bojí o těchto věcech mluvit a potřebují slyšet, že nejsou samy.

Od menopauzy k operaci mozku a od operace k filmu o třech ženách, které si berou zpět právo být vidět. Tahle linka není náhodná. Holubová postupně skládá veřejný příběh, ve kterém humor, víra, blízké vztahy a odmítnutí studu fungují jako nástroje přežití, ne jako herecká maska.

Český film se letos starším postavám věnuje víc než obvykle. V květnu 2026 šly do kin Svěrákovy Pět švestek o starší partě, která si chce vzít život ještě jednou do vlastních rukou. Bardotky ale dělají něco jiného: explicitně ženskou verzi téhož boje. Ne o důstojný odchod, ale o právo zůstat.

Co z toho plyne pro ženy, které nejsou herečky

Holubová v rozhovorech neradí. Spíš pojmenovává. Neztratit víru v naději. Najít si někoho nebo něco, čemu lze věřit. Sledovat, co člověku dělá dobře. Nebrat se příliš vážně. Nebát se odborné pomoci. A hlavně, mluvit o tom, co se děje, místo aby se za to člověk styděl.

Zní to jednoduše. Ale v zemi, kde sedmdesát procent starších žen podle zahraničních dat zažívá pocit neviditelnosti a kde věková diskriminace patří k nejčastějším formám znevýhodnění, je samotné pojmenování problému čin. Bardotky ho přenášejí na plátno. Holubová ho přenáší do veřejného prostoru už roky.

Až příště někdo řekne starší ženě „na to vypadáte dobře“, stojí za to si uvědomit, co ta věta vlastně říká. Že existuje nějaké „to“, za které by se měla omlouvat.