Myslel jsem, že je to fáma. Artur Štaidl popsal okamžik, kdy se ve škole dozvěděl o smrti své maminky

Artur Štaidl měl sedmnáct let, seděl ve škole s vypnutým telefonem a někdo mu řekl, že jeho matka je mrtvá. Nejdřív tomu nevěřil.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Dvanáct let od smrti Ivety Bartošové její syn poprvé podrobněji popisuje okamžik, který ho zastihl uprostřed vyučování. Nebyla to scéna z filmu, žádné dramatické zazvonění, žádný telefonát od blízkého člověka. Zpráva k němu dorazila nepřímo, v prostředí, kde měli žáci vypnuté mobily, a první reakce nebyla pláč. Byla to nedůvěra. Pro kluka, který celé dětství prožil pod reflektory bulváru, zněla informace o matčině smrti jako další z řady senzací, které se kolem jeho rodiny točily roky. Jako fáma, kterou někdo vypustil a za hodinu se ukáže, že to není pravda.

Ředitelna, bratr Jiří a ticho po bouři

Podle tehdejší informace Blesku, kterou citovaly TVNOVINY.sk, se Artur zprávu dozvěděl v ředitelně školy. Do školy pro něj přišel nevlastní bratr Jiří. Přesný sled minut, kdo mu řekl první slova, jak dlouho trvalo, než si uvědomil, že nejde o omyl, zůstává ve veřejně dostupných zdrojích neúplný. Jisté je datum: 29. dubna 2014, krátce po poledni, kdy iDNES.cz a další velká média publikovala zprávu o smrti Ivety Bartošové.

Proč mohl první impuls vypadat jako fáma? Artur žil v rodině, kolem které se mediální senzace točily nepřetržitě. Fotografové před domem 24 hodin denně, sledované cesty do školy, bulvární titulky o každém kroku matky. Extrémní zpráva bez okamžitého osobního potvrzení, zaslechnutá ve škole, ne od otce, ne od blízkého příbuzného, zapadala do vzorce, který znal: šum, přehánění, chaos.

Dětství pod reflektory

Škola pro Artura nikdy nebyla bezpečným místem. V pořadu Málo mě znáš na TV Nova v květnu 2024 řekl, že má „nepříjemné vzpomínky“ a že „to nebylo jednoduché“. V březnu 2026 v Toboganu na Českém rozhlase Dvojka mluvil otevřeněji: spolužáci věděli, kdo je jeho máma, a to stačilo. Šikana. Komentáře. Permanentní pocit, že je jiný, ne proto, že by chtěl, ale proto, že byl „v novinách“.

Zpráva o matčině smrti ho tedy nezasáhla jako běžného studenta. Zasáhla kluka, který už roky nesl zátěž veřejného zájmu a naučil se informacím z médií nedůvěřovat. Právě proto mohl první okamžik vypadat jako další vlna hluku, ne jako konec světa, který ve skutečnosti byl.

Od mlčení k opatrným slovům

Arturův veřejný posun je čitelný v konkrétních datech. Dlouhá léta mlčel. Pak, v květnu 2024, krátce promluvil o škole a dětství. V říjnu 2025 řekl pro Expres.cz větu, která shrnuje jeho dnešní pozici přesněji než cokoli jiného: „Každý si nese kousek viny.“ Nenávist mu mámu nevrátí. Přenesl se přes to.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Aleš Cibulka (@alescibulkaofficial)

V březnu 2026 už dokázal na veřejnosti mluvit nejen o bolesti, ale i o mámině velikosti a talentu, o věcech, které jako dítě vnímal spíš jako přítěž než jako důvod k hrdosti. Redakci VIPŽivot zajímalo, co dělá Artur nyní. Dnes pracuje v marketingové agentuře, podniká, zajímá se o psychologii. Studium psychologie sice přerušil, ale zájem o vlastní duševní zdraví si ponechal. Jeho způsob vyrovnávání se se ztrátou není veřejné mentorování. Je to tiché sebeřízení a přísně střežené hranice soukromí.

Co říkají fakta, ne spekulace

Kolem smrti Ivety Bartošové se dodnes vrší podezření, narážky a obvinění, především směrem k jejímu poslednímu partnerovi Josefu Rychtářovi. Artur sám v novějších rozhovorech naznačuje, že má vlastní pohled na to, „co se tam dělo“. Ale policie případ uzavřela 31. července 2014 se závěrem, že se na smrti nepodílela další osoba. Nebyla zjištěna cizí účast ani pomoc k sebevraždě. Toxikologie neprokázala v krvi alkohol ani jiné těkavé látky.

To neznamená, že prostředí kolem Ivety Bartošové v posledních měsících jejího života bylo zdravé. Znamená to, že emocionální podezření a policejně ověřená fakta jsou dvě různé věci, a Artur dnes, zdá se, tento rozdíl chápe. Nehledá jednoho viníka. Mluví o kombinaci prostředí, vztahů a veřejného tlaku, která jeho matku postupně drtila.

Informační exploze, kterou zažil celý internet

Bezprostřední reakce české veřejnosti na smrt Ivety Bartošové byla masivní a chaotická. Respekt tehdy analyzoval vlnu příspěvků na sociálních sítích: černý humor, patos, moralizování, marketingové excesy firem, které se pokusily na tragédii přiživit. V tomto informačním hluku se sedmnáctiletý Artur pokoušel ověřit, jestli je zpráva o smrti jeho matky pravdivá. Není těžké pochopit, proč první reakce byla odmítnutí.

Dvanáct let poté stojí před veřejností člověk, který z role „syna Ivety Bartošové“ částečně vystoupil. Neodmítá ji, ale už ji nenese jako břemeno. Ten den v ředitelně školy ho definoval, ale nedefinuje ho celého.