Absolonová se poprvé viděla ve filmu a chtěla brečet. V novém dokumentu řekla víc, než kdy prozradila médiím

Dvě Ceny Thálie, desítky muzikálových premiér, tisíce odehraných večerů, a přesto o sobě říká, že ze sebe málokdy má stoprocentní pocit.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Monika Absolonová patří k nejstálejším tvářím české muzikálové scény. Když se poprvé spatřila na filmovém plátně, čekala ji konfrontace s vlastním obrazem, která ji zasáhla víc, než by čekal kdokoli z publika. A právě tahle vnitřní linka, propast mezi tím, jak ji vnímá svět, a jak se vnímá ona sama, se podle všeho stala osou připravovaného dokumentu, v němž měla jít dál než v jakémkoli dosavadním rozhovoru. Rok 2026 je pro ni bilančním obdobím: v říjnu ji čeká velký narozeninový koncert v O2 universu, v prosinci vánoční Lucerna. A uprostřed toho všeho se rozhodla pustit ven něco, co si roky nechávala pro sebe.

Čarodějnice místo Lucie Bílé

Filmová stopa Moniky Absolonové nevede k žádnému velkofilmu. Vede k pohádce. V roce 2000 nastoupila do role čarodějnice v pokračování Princezna ze mlejna 2, kde nahradila Lucii Bílou. Pro mladou zpěvačku, která se do té doby pohybovala hlavně na divadelních prknech, to byl první střet s kamerou ve velkém formátu. A ten střet nebyl příjemný. „Když jsem se viděla poprvé ve filmu, v Princezně ze mlejna, tak se mi chtělo brečet. A říkala jsem si, že už to nechci nikdy vidět,“ cituje ji Aplausin. V roce 2023 přiznala, že i dabing pro ni byl „hotové peklo“, protože ji děsilo, co jí „leze z pusy“ a jak se netrefuje do obrazu.

Tréma, váha, pocit promarněného času

Kdo Absolonovou zná jen z jeviště, vidí energii, přirozenost, kontrolu. Jenže za oponou funguje jiný mechanismus. V rozhovoru pro Český rozhlas Olomouc z května 2026 mluvila s nezvyklou otevřeností o tématech, která většina umělců její kategorie drží pod pokličkou:

• Tréma se s ní táhne celý život. Nezmizela po stovkách představení, jen se naučila s ní pracovat.
• Věk a váha jsou pro ni citlivější, než by chtěla přiznat. Sama mluví o „předsudcích“, které má vůči sobě, ne vůči okolí.
• Pocit promarněného času, vědomí, že ne všechno v životě stihla, že některé věci propásla.
• Spokojenost s vlastním výkonem přichází málokdy. Povedené věci si často připustí až s odstupem let.

To není póza ani koketerie. Je to konzistentní postoj, který opakuje v různých médiích, různým lidem, v různých obdobích. V únoru řekla Marianne, že se směje každý den, nejčastěji vlastní blbosti, „ale umí i mlčet.“ Ta druhá polovina věty je klíčová.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Co může nést připravovaný dokument

O připravovaném dokumentu se toho moc neví zatím. Ale kontext, do kterého zapadá, je jasný. Rok 2026 je pro Absolonovou výjimečný. 3. října slaví padesátiny velkým koncertem v O2 universu. 18. prosince ji čeká vánoční koncert Až do nebes v Lucerně. Obě akce mají bilanční charakter, nejsou to běžná turné, ale milníky. A právě v takových chvílích umělci sahají po formátech, které jim dovolí říct víc. než v patnáctiminutovém rozhovoru pro ranní televizi.

Na jevišti je Absolonová doma. Sama říká, že přenášení emocí je pro ni v umění to nejpodstatnější. Dvě Ceny Thálie to potvrzují, první za muzikál Bídníci, druhou za Funny Girl. Publikum ji miluje právě za tu zdánlivou lehkost, s jakou se na prknech pohybuje. Jenže zrcadlo, ať už doslova, nebo v podobě filmového plátna či televizního záznamu, jí tu lehkost bere. Na jevišti žije v přítomném okamžiku. Na záznamu se vidí zvenčí. A ten pohled zvenčí je u ní nemilosrdný. Ne proto, že by byla nedokonalá. Proto, že její vlastní měřítko je nastavené tak vysoko, že mu téměř nikdy nedostojí.