Umělci jsou zabednění a žijí z přerozdělených peněz, říká Slezáček. Pavla nazval lampasákem, Babiše ale bránil

Herec a hudebník Bořek Slezáček dal krátce před volbami hodinový rozhovor, který za týden nasbíral 140 tisíc zhlédnutí a rozdělil českou debatu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Nedlouho před volbami do zastupitelstev a části Senátu se ve Studiu Alarm+ odehrál rozhovor, který rezonuje na sítích. Herec a moderátor Bořek Slezáček se otevřeně pustil hned do tří terčů najednou. Namířil na kolegy herce, kteří podle něj odmítají přiznat, že žijí z veřejných peněz, na militarizaci společnosti symbolizovanou aktivními zálohami a na zjednodušenou démonizaci Andreje Babiše. Každý z těch terčů sám o sobě stačí na polemiku. Dohromady vytvořily směs, která se z podcastové bubliny přelila do širokého povědomí.

Herci v městských divadlech a „nepřípustná debata“

Nejostřejší pasáž rozhovoru míří dovnitř vlastní branže. Slezáček mluví o „svých hereckých kolezích“, kteří pracují v městských divadlech financovaných z daní, a přitom podle něj považují jakoukoli debatu o přerozdělování za komunismus. Rozpor je v jeho podání jednoduchý: berete veřejné peníze, ale odmítáte princip, díky kterému ty peníze existují. Jako anekdotu uvádí „kolegyni Ivanku“, která se bála, že jí levice „vezme domeček“.

Je zřejmé, že kritika míří na širokou vrstvu kulturní obce, kterou Slezáček vykresluje jako uzavřenou jiné než tržní optice. Představa „volný trh rovná se spravedlivá soutěž“ je pro něj iluze, kterou si jeho kolegové odmítají narušit. Pikantní je, že ani covid podle něj umělcům neotevřel oči. Stát tehdy spustil program COVID-Kultura, v němž OSVČ v kultuře (herci, hudebníci, dramaturgové) mohli čerpat jednorázovou podporu 60 tisíc korun. Slezáček to čte jako důkaz, že silný stát je potřeba. Jeho kolegové to podle něj přešli bez reflexe.

Lampasáci, zálohy a Sarah Haváčová

Největší veřejný rozruch vyvolala pasáž o armádě. Slezáček se v rozhovoru vymezil proti trendu, kdy do aktivních záloh vstupují i liberální civilisté a veřejně známé osobnosti. Komentátor Petr Konečný na Expresu to zasadil do kontextu generační zkušenosti s povinnou vojnou, tedy obrazu „lampasáka“, který na vojáky řve kvůli rajónům. Právě odtud patrně pramení i Slezáčkovo antimilitaristické zarámování prezidenta Petra Pavla, bývalého generála.

Přesným protipólem jeho postoje je herečka Sarah Haváčová. Ta vstup do aktivní zálohy opakovaně spojila s cestami na Ukrajinu a s přesvědčením, že svoboda není zadarmo. Po ruské invazi v únoru 2022 zájem o aktivní zálohy v Česku výrazně vzrostl a Haváčová se stala jednou z nejviditelnějších tváří tohoto trendu. Pro Slezáčka je to symptom militarizace společnosti. Pro Haváčovou vědomá občanská volba. Střet těchto dvou pozic, antimilitaristické levice a liberálního patriotismu, je přesně ten druh sporu, který v předvolební atmosféře září 2026 získal mnohem větší dosah, než by měl v klidnějším období.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Babiš jako symptom, ne jako viník

Třetí rovina rozhovoru je paradoxně ta nejzajímavější, i když vyvolala nejmenší vlnu. Slezáček Babiše nehájí morálně. Hájí ho systémově tím, že odmítá redukovat problém oligarchizace na jednoho člověka. Tato linka není nová. Už v rozhovoru pro kulturní časopis A2 v roce 2023 říkal, že frustrace se v Česku promítají do „jediného oligarchy“, který udělal chybu, že do politiky vstoupil otevřeně. Jiní příslušníci téže majetkové vrstvy zůstávají skrytí. Ve Studiu Alarm+ tuto pozici zopakoval a rozšířil: zájmy oligarchů a zájmy všech ostatních podle něj „vůbec nejsou slučitelné“. Babiš v tomto rámci není „ten hodný“, ale jen viditelnější symptom.

Za provokacemi se skrývá poměrně konzistentní program Slezáčka:

• Zdanit kapitál a majetek místo práce – přesunout daňovou zátěž z mezd na výnosy z majetku a kapitálových příjmů.
• Bránit veřejné služby – zejména zdravotnictví a vzdělávání před privatizačními tlaky.
• Silný stát místo závislosti na oligarších – stát jako garant bydlení, důstojného veřejného prostoru a solidarity.
• Demokratizace EU – na evropské úrovni mluví o federalizaci a posílení demokratické kontroly.

Nic z toho není v českém levicovém diskurzu nové. Nové je, kdo to říká a komu to adresuje. Herec kritizující herce za to, že nevidí vlastní závislost na státu, je vnitrooborový konflikt s osobní cenou. Profesní následky zatím doložitelné nejsou, ale 140 tisíc zhlédnutí za týden znamená, že o Slezáčkových slovech ví i lidé, s nimiž bude stát na jevišti.