Zastala se cizího dítěte a schytala to od jeho matky. Arichteva popsala moment, kdy na ulici udělala zásadní chybu

Veronika Arichteva v podcastu přiznala, že na ulici konfrontovala cizí matku. A zrovna ideální to nebylo, spíš naopak. Dnes by volila úplně jiná slova.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Herečka se ocitla v situaci, v níž by spousta lidí prostě nereagovala: dítě se celé klepalo a matka na něj v autě křičela tak, že to bylo slyšet zvenčí. VIP život zaznamenal, že Arichteva nezaváhala, přistoupila k okénku a řekla jí, ať okamžitě přestane řvát. Reakce přišla okamžitě, a byla vulgární. Matka ji poslala do háje a situace se uzavřela dřív, než mohla čemukoli pomoct. Herečka o tom promluvila v podcastu Pokec Bowl. Nejde ale o příběh o celebritě, která se spálila. Jde o lekci, kterou si z toho odnesla, a která má oporu v tom, co dnes doporučují čeští odborníci na ochranu dětí.

Dvě věty, dva světy

Celý posun se dá shrnout do dvou vět. Ta stará zněla: „Přestaňte na to dítě řvát.“ Ta dnešní by zněla: „Potřebujete pomoc? Vypadá to, že situace není v pořádku.“ Rozdíl vypadá kosmeticky. Není. První věta je odsudek, staví rodiče do role viníka a spouští obrannou reakci. Druhá je nabídka, dává prostor k zastavení, k nadechnutí, k přerušení spirály. Arichteva sama říká, že k matce nebyla respektující. Šla po ní útočně. Výsledek? Matka se zabarikádovala a dítě zůstalo přesně tam, kde bylo předtím. Praktický průvodce iniciativy Dětství bez násilí, určený i pracovníkům OSPOD, tohle potvrzuje černé na bílém: přímá kritika rodiče vede k defenzivní reakci. Neodsuzující vstup naopak šanci na deeskalaci zvyšuje.

Česko má od ledna 2026 v občanském zákoníku výslovnou formulaci: péče o dítě má probíhat bez tělesného trestání, duševního strádání a ponižujících opatření. Centrum LOCIKA ještě v roce 2024 uvádělo, že 63 % českých rodičů tělesné tresty používá. Arichteva se k tématu nevrací poprvé. V rozhovoru pro CNN Prima popsala, jak po prvním silném záchvatu vzteku svého syna Luky začala hledat literaturu o respektující výchově. Pro Lifee přiznala, že syna jednou uhodila pyžamem, a že právě jeho pohled po tom incidentu v ní zafixoval, že to nechce zopakovat. V květnu 2026 v DVTV kritizovala hrubé zacházení s dětmi a mluvila o tom, že když na syna sama zakřičí, jde se mu omluvit.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Správná pointa není „nezasahovat“

Arichteva v podcastu výslovně apelovala na to, aby lidé podobné momenty nepřehlíželi. Její chyba nespočívala v tom, že zasáhla. Spočívala v tom, jak zasáhla. Rozkazovačný, obviňující vstup zavřel druhou stranu do obrany, a dítěti nepomohl. Odborné materiály to vysvětlují jednoduše: rodič pod tlakem, který slyší odsudek, přestane vnímat obsah a začne se bránit. Nabídka pomoci naopak přeruší automatický vzorec. Nezaručí zázrak, ale otevře dveře, které konfrontace zabouchne.

Zkušenost s násilím se navíc přenáší mezigeneračně. Velká část dnešních rodičů má s tělesnými tresty vlastní dětskou zkušenost a opakuje naučený vzorec, aniž by si to uvědomovala. Právě proto nestačí morální odsudek zvenčí, potřeba je systémová podpora, dostupné poradenství a společenské klima, ve kterém se rodič nemusí stydět říct, že to nezvládá. Arichteva jednu věc pojmenovala přesně: děti svůj hlas nemají. Dospělí kolem ano. Záleží jen na tom, jakým tónem ho použijí.