Flákala jsem se po hospodách a cítila se zbytečná. Holubová popsala roky, o kterých se na jevišti nemluví

Eva Holubová patří k nejoblíbenějším českým komičkám. Dekády jejího života přitom vyplňovaly deprese, úzkosti a alkohol jako falešný lék.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Publikum ji zná jako ženu, která dokáže jedním pohledem rozesmát celý sál. Jenže za tím pohledem se roky skrýval příběh, který na jeviště nepatřil, ne proto, že by o něm nechtěla mluvit, ale proto, že ho sama dlouho nedokázala pojmenovat. VIP život si všiml, že Eva Holubová v rozhovorech opakovaně popisuje období, kdy bloumala bez směru, pila a přesvědčovala se, že tak to prostě v životě chodí. Teprve v léčebně v roce 2002 se dozvěděla, že za jejím chováním stojí endogenní deprese. A že alkohol, který jí na pár hodin ulevoval, si účet vybíral mnohonásobně.

Po gymnáziu: hospody, Slavín a pocit zbytečnosti

Období, které sama označuje za „flákání po hospodách“, spadá do let po gymnáziu. Holubová opakovaně neuspěla u přijímaček na DAMU, pracovala v mateřské škole, neměla jasný cíl. Chodila „odnikud nikam“, jak řekla v rozhovoru pro Český rozhlas, a v nejtěžších chvílích mířila na vyšehradský Slavín k hrobu Boženy Němcové. Tam seděla a přemýšlela, jestli má vůbec smysl pokračovat. V devatenácti se podle vlastních slov chtěla zabít. Zlom přišel náhodou.

Na vratech Jedličkova ústavu uviděla inzerát na sanitární pracovnici. Vzala to jako znamení. Práce s handicapovanými dětmi jí dala první pevný bod, a nakonec i cestu k herectví, protože právě tam začala objevovat, co umí. Důležitý je kontext doby. Otec Evy Holubové byl po roce 1968 vyloučen ze strany a na rodině zůstal „škraloup“, který mohl ovlivnit i její studijní možnosti. Sama říká, že jí vadily tehdejší školské normy a že plíživá normalizace „tu udělala velkej bordel“. Přímou linku mezi politickým tlakem a svou depresí nikdy nenarýsovala, ale kulisy jejího mládí byly všechno, jen ne lehké.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zářila na plátně, doma kolabovala

Paradox její kariéry spočívá v tom, že herecký výkon nikdy neutrpěl. Ve filmu i v divadle zářila, publikum vidělo hotovou profesionálku. Soukromě ale přestávala zvládat práci i rodinu. Alkohol pro ni fungoval jako krátkodobé „antidepresivum“, na pár hodin uvolnil napětí, pak si ale „vybral za velikou daň“, jak sama popsala. Klíčové je rozlišení, které se v jejím vyprávění opakuje: alkohol nebyl prvotní příčinou. Byl důsledkem.

Způsobem, jak nevědomky tlumila nemoc, o které nevěděla, že ji má. Myslela si, že podobně trpí všichni, nebo že jde o důsledek pracovního vytížení. Okolí vidělo hlavně chování a následky: podrážděnost, konflikty, vyčerpání. Pojmenovanou diagnózu neznala ani ona sama. Právě tenhle mechanismus dělá její příběh tak univerzálním. Člověk funguje, plní očekávání, podává výkon. A přitom se vevnitř rozpadá.

Rok 2002: léčebna, diagnóza, začátek

Vyvrcholení přišlo v roce 2002. Do léčebny ji odvezl Jan Kraus. Nástup byl dobrovolný, ale nutný. Až tam se poprvé přesně pojmenovalo, co se s ní děje: endogenní deprese. Nasadili léky. Její život, jak říká, „dostal řád“. Nebyl to ale konec příběhu. Holubová opakovaně zdůrazňuje, že se depresí nikdy úplně nezbaví. Umí jim čelit líp, zná své spouštěče, ví, kdy potřebuje pomoc. Rozhodující podle ní bylo, že se rozhodla léčit kvůli sobě, ne kvůli dětem, ne kvůli okolí. Právě tohle považuje za podmínku, bez které to nefunguje.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Otevřenost jako dlouhodobý postoj

Holubová o psychice nemluví jen retrospektivně. Už v roce 2006 ji autorky pořadu 13. komnata na České televizi označily za jednu z nejotevřenějších osobností celého cyklu. V roce 2025 spoluvytvářela projekt Psychohrátky, kde téma duševního zdraví zpracovává na jevišti s humorem. Sama v něm říká, že duševní pohoda není cíl, ale „nekonečná práce“. V generaci českých herců, kteří vyrůstali za normalizace, je tahle míra otevřenosti výjimečná. Nejde o marketingový tah ani o jednorázové přiznání v talkshow. Je to dvacet let veřejného pojmenovávání něčeho, o čem se v české kultuře dlouho mlčelo.

Kde hledat pomoc

Pokud se kdokoli ocitne v podobné situaci, existují v Česku konkrétní místa, kam se obrátit:

• Linka první psychické pomoci: 116 123, nonstop, bezplatně
• Tísňová linka: 112, při bezprostředním ohrožení života
• ALKO ambulance Kliniky adiktologie: ambulantní léčba závislosti na alkoholu včetně psychiatrického vyšetření, individuální i skupinové terapie a práce s rodinou

Holubová jednou řekla, že krize a deprese bere jako součást života. Ne jako něco, co se dá jednou provždy vyřešit, ale jako něco, s čím se dá naučit žít. Dvacet let po léčebně stojí na jevišti, točí a učí ostatní, že požádat o pomoc není slabost. Je to rozhodnutí.