Kolik brali herci za socialismu: Marvan dostal za jeden film 45 600 Kčs, běžný člověk by na to musel pracovat čtyřicet měsíců

Jaroslav Marvan si za jedinou filmovou roli vydělal tolik, co průměrný Čechoslovák za víc než tři roky práce. A nebyl zdaleka jediný.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Rok 1955, filmové ateliéry na Barrandově. Jaroslav Marvan dotočí komedii Anděl na horách a podle pozdějšího soupisu dobových honorářů za ni inkasuje 45 600 Kčs. Průměrná měsíční mzda v Československu tehdy činí 1 192 Kčs, jak vyplývá z dat Českého statistického úřadu. Jednoduchá kalkulačka tedy říká, že Marvanův honorář odpovídá 38,3 průměrné měsíční mzdy. Zaokrouhleno: čtyřicet měsíců. Tolik by musel dělník, učitelka nebo úředník pracovat, aby na stejnou částku dosáhl. V systému, který se ohrazoval slovem „rovnost“, šlo o pozoruhodný rozptyl.

Tabulky, tituly a cena jména

Socialistické Československo nemělo volný trh s hereckými gážemi. Mělo vyhlášky. Vyhláška č. 90/1970 Sb. stanovovala sazební rozpětí pro uměleckou činnost mimo pracovní poměr a zaváděla kvalifikační stupně. O konkrétním zařazení herce rozhodoval ředitel zprostředkující organizace, a v odůvodněných případech mohl odměnu zvednout až o padesát procent nad horní hranici sazby. U některých forem šlo navíc sjednat podíl na hrubých tržbách, a to až do výše pěti procent.

V praxi to znamenalo hierarchii, která se v osmdesátých letech ustálila zhruba takto:

• Národní umělec — kolem 1 300 Kčs za natáčecí den
• Zasloužilý umělec — kolem 800 Kčs za natáčecí den
• Ostatní herci — kolem 400 Kčs za natáčecí den

Titul tedy nebyl jen čestná dekorace. Byl to multiplikátor příjmu. A protože celkový honorář závisel na počtu natáčecích dnů, mohl herec s vysokou denní sazbou a dlouhým natáčením skončit s částkou, o které se kolegovi v epizodní roli ani nezdálo.

Chalupáři: ani hlavní tvář nebrala nejvíc

Nejlépe to ilustruje seriál Chalupáři z poloviny sedmdesátých let. Podle pozdějších citací účetních knih dostal Vladimír Menšík za celý seriál 108 000 Kčs. Josef Sovák a Jiří Kemr po 72 000 Kčs. Gabriela Vránová 12 000 Kčs. Mahulena Bočanová 7 000 Kčs.

Menšík přitom nebyl hlavní postavou, tou byl spíš Sovák. Rozdíl nevznikl dramaturgicky, ale ekonomicky: Menšíkova denní sazba činila 1 200 Kčs, Sovákova 800 Kčs. Cena jména a interní zařazení rozhodovaly víc než velikost role.

Průměrná mzda v roce 1975 dosahovala 2 313 Kčs. Menšíkových 108 000 Kčs tedy odpovídalo téměř čtyřem letům průměrného výdělku. Celkový honorářový balík pro herce a štáb Chalupářů přitom činil 1 302 411 Kčs z rozpočtu blížícího se dvanácti milionům; na herecké platy šla přibližně desetina. Vysoké individuální částky ještě neznamenaly, že herci spolkli většinu výroby.

Zdroj fotografie: Česká televize

Koruna nebyla jen koruna

Samotná čísla ale nevypovídají o skutečném životním standardu. V socialistickém Československu totiž existovaly dvě ekonomiky: ta korunová a ta bonová. Běžný občan si za koruny koupil to, co bylo v regálech, a v regálech často nebylo to, co chtěl. Kdo měl přístup k tvrdé měně, mohl nakupovat v Tuzexu: západní elektroniku, džíny, kvalitní alkohol, automobily.

Právě tady se otevírala propast mezi domácím hercem a umělcem se zahraničním angažmá. Zpěváci, kteří vystupovali na Západě, museli získané valuty odevzdat bance a dostávali za ně koruny v nevýhodném kurzu, nebo bony do Tuzexu. Mechanismus byl pro umělce ambivalentní, ale i tak jim otevíral přístup ke spotřebě, o které se většina společnosti mohla jen zdát. Jak podrobně popisuje Seznam Zprávy, bony vytvářely zvláštní vrstvu spotřebních privilegií, která nominální příjem v korunách daleko přesahovala.

Nešlo tedy jen o to, kdo bral víc korun. Šlo o to, kdo si za ně dokázal koupit něco, k čemu se většina společnosti vůbec nedostala.

Rovnostářství jako fasáda

Formální systém sazeb existoval a byl relativně čitelný. Konkrétní částky jednotlivých projektů ale většinou veřejně k dispozici nebyly. Dnes se rekonstruují hlavně ze sekundárních přepisů účetních knih, memoárů a pozdějších rozhovorů; u Chalupářů to platí výslovně. Rovnostářská rétorika socialismu nebránila existenci hvězdného trhu. Jen ho schovávala do tabulek, výjimek a neveřejných účetních podkladů.

A nerovnosti v odměňování herců nezmizely ani po roce 1989, jen se přesunuly jinam. Herec Robert Mikluš letos v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že herci Národního divadla nemají ani průměrné platy. Komerční televizní smlouvy jsou zase neveřejné. Čísla se změnila, princip zůstal: o výdělku rozhoduje jméno, vyjednávací pozice a to, na které straně kamery, nebo jeviště, člověk stojí.

Marvanových 45 600 Kčs z roku 1955 dnes působí jako kuriozita z jiné planety. Ale poměr, který za nimi stojí (jeden člověk si za pár týdnů práce vydělá tolik co jiný za tři roky), ten kuriózní není. Ten je nadčasový.