Ruské servírce řekl, že je svině. Vše měl nahrát mikrofon v lustru a Kanyza dostal zákaz ukázat se před kamerou

Jeden večer při natáčení velkofilmu Sokolovo na východní Ukrajině stačil, aby se mladý český herec Jan Kanyza dostal do soukolí sovětského bezpečnostního aparátu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Byl začátek ledna 1974 a československý štáb se právě přesunul na východní Ukrajinu, aby tam dotočil klíčové scény koprodukčního válečného eposu. Kanyza, tehdy osmadvacetiletý herec s rozjetou kariérou, se po natáčení dostal do sporu se servírkou. Co přesně padlo za slova, se dodnes liší podle toho, koho se zeptáte. Sám Kanyza v rozhovoru pro Seznam Zprávy v roce 2024 tvrdí, že ženě řekl, že je zlodějka. Ona to ale nahlásila jinak, prý jí nadával „do ruských sviní“. A právě tenhle rozdíl mezi vyřčeným a nahlášeným rozhodl o dalších letech jeho profesního života.

Film za 28 milionů pod dohledem Kremlu

Sokolovo nebylo obyčejné natáčení. Šlo o koprodukci Barrandova s moskevským Mosfilmem, financovanou přímo československou vládou. Rozpočet dosáhl 28 milionů korun, zhruba tolik, kolik tehdy stál roční provoz celého Barrandova. Materiál se průběžně předváděl představitelům KSČ v Praze i vedení Mosfilmu. Každý problém na place nebyl jen produkční komplikací, ale potenciálním politickým selháním.

Když se v takovém prostředí český herec pohádá se sovětskou občankou a ta incident nahlásí jako protiruskou urážku, nespouští se disciplinární řízení filmového studia. Spouští se státní mechanismus.

Mikrofon, který možná visel v lustru

Kolující verze příběhu mluví o skrytém mikrofonu v lustru, který celou hádku nahrál. Archivní důkaz o konkrétním odposlechu Kanyzova večera se nám v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Dobový kontext ale tuto verzi činí věrohodnou. Akademický výzkum Alexe Hazanova o sovětském dohledu nad cizinci dokumentuje systematické odposlechy hotelových pokojů i restaurací určených pro zahraniční hosty. KGB běžně pracovala s podněty od sovětských občanů a se skrytými nahrávkami. U koprodukčního štábu z bratrské socialistické země, natáčejícího politicky citlivý válečný film, by absence monitoringu byla spíš výjimkou než pravidlem.

Ať už mikrofon v lustru visel, nebo ne, klíčové je, že servírčino hlášení stačilo. V sovětském systému nemusel existovat důkaz, stačilo obvinění.

Tři roky bez kamery

Tradovaná verze mluví o pětiletém zákazu filmování. Kanyza sám ale říká něco jiného: tříletý distanc od filmu. Mohl dál hrát v divadle, účinkovat v rozhlase. Filmová kamera se mu ale vzdálila. A nikdo mu přesně nevysvětlil proč. „Už se to nikdy nevysvětlilo,“ řekl v podcastu Boomer Talk, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot. „Nikdo nechtěl.“

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kdo konkrétně o postihu rozhodl, zda šlo o pokyn ze sovětské strany, nebo o preventivní opatření československého normalizačního aparátu, otevřené zdroje neodhalují. Prakticky se ale musel propsat přes domácí struktury. Sovětský zásah sám o sobě by Kanyzovi nezablokoval natáčení na Barrandově.

Filmografie Národního filmového archivu ukazuje, že se před kameru vrátil v roce 1978 ve filmu Trasa. O dva roky později už hrál hlavní roli ve Zlaté slepici. Kariéra nezanikla. Ale ztratila tři roky tempa v období, kdy mu bylo kolem třiceti, tedy v letech, která herec nedožene.

Stín, který se táhl dál

Incident ze Sokolova nebyl posledním střetem Kanyzy s aparátem. V červenci 1975, tedy rok a půl po hádce se servírkou, byl založen jeho svazek u StB pod krycím jménem „Honza“. Evidence trvala do prosince 1983. Přímé propojení s charkovským večerem není doložené, časová blízkost ale stojí za povšimnutí. V roce 2010 soud pravomocně rozhodl, že Kanyza byl v evidenci StB veden neoprávněně, a jeho jméno bylo ze seznamů spolupracovníků vymazáno.

Celý příběh nakonec nejlépe ilustruje ne to, co Kanyza řekl nebo neřekl. Ilustruje systém, ve kterém jedno slovo u večeře, ať už „zlodějka“, nebo „svině“, mohlo projít filtrem hlášení, odposlechu a stranické korespondence a na druhém konci z něj vypadl několikaletý profesní trest bez odvolání a bez vysvětlení.